Pro továrnu na kartonáže a papírové zboží navrhl Arthur Corazza v roce 1909 obytný dům s přiléhajícím výrobním traktem. Stavební povolení obdržela stavba 9. 7. 1909. Továrna na kartonáž se do Jihlavy přemístila ze Smrčné u Jihlavy, kde podnik už v roce 1893 založil židovský podnikatel Alois Neumann pro potřeby své tamní sklárny a v pronajatých místnostech na adrese čp. 11. „U Abrahama" provozoval malou výrobu kartonáží. V roce 1897 zaměstnával 20 pomocných sil, a to spolu s Richardem Weissensteinem, který pracoval jako vedoucí síla. Později to byl právě Weissenstein, kdo zadal architektu Corazzovi projektování nové stavby v Jihlavě. Pro rozšíření výrobních kapacit se přistoupilo ke stavbě vlastních dílen a později i ke stěhování výroby do Jihlavy. Důvod přesunu spočíval ve snaze dostat výrobu blíže jihlavským zákazníkům i železniční dopravě. 1. 1. 1910 pak tento podnik od Neumanna oficiálně převzal Weissenstein.
V době vzniku plánů již rodina Weissensteinů bydlela ve Srázné č. 6 a 8. Richard Weissenstein (28. 5. 1876, Fryšava pod Žákovou horou – 20. 1. 1958, Herzlija, Izrael) měl s manželkou Emmou (roz. Pollak, 21. 11. 1879, Jihlava – 22. 11. 1943, Terezín) dvě dcery, Helenu (27. 11. 1903, Jihlava – 15. 1. 2005) a Bertu (3. 3. 1905, Jihlava – 1977), a syny Theodora (9. 1. 1907, Jihlava – 28. 9. 1944, transport do tábora Auschwitz) a Rudolfa (17. 2. 1910, Jihlava – 20. 10. 1992). Ve Srázné ulici č. 10 také od roku 1912 bydlel Alois Neumann s rodinou a také i on si nechal u Corazzy v roce 1912 navrhnout v téže ulici sklárnu a továrnu na dřevěné zboží. Nová Neumannova firma se specializovala na jídelní a kuřácké stoly, flakony na voňavky a další drobné skleněné zboží. Objekty dnes již nestojí, ale donedávna byly součástí areálu ve Srázné ulici č. 40, čp. 167.
Na jižní hraně pozemku kartonážky existovala nízká výrobní budova s pultovou střechou a s okenními otvory orientovanými dovnitř parcely. Stavba obsahovala externí toaletu a Weissenstein do ní dal zavést elektřinu roku 1908. Na sever otevřený centrální dvůr vytvořil architekt Corazza tím, že parcelu doplnil ze západu přízemním výrobním objektem a na východ, ke Srázné ulici, umístil obytnou dvoupodlažní podsklepenou stavbu s mansardovou střechou. Původní výrobní objekt ve Srázné tak částečně nahradila novostavba továrny. Stavbu obytného domu Corazza navrhl tak, aby se ke štítům mohly z obou stran přimknout další stavby. Majitel později získal i sousední jižní parcelu, ale výrobu na ni již nerozšířil a nevytvořila se tak ani souvislá uliční čára. Samotná obytná budova dostala zdobnou secesní fasádu s lokálně umístěným keramickým obkladem azurové barvy. Vstupní masivní geometricky zdobená vrata směřovala do průjezdu a dále pak do dvora. Okna dělily v nadsvětlíku drobné příčle a dekoroval je zubořez. V obytném patře pak z profilu fasády hravě vystupovaly dva zaoblené rizality s okny. Vysokou mansardovou střechu doplňovaly vikýře s elipsovitými okny. Do suterénu architekt umístil pokoj pro kočího, kuchyň a několik dalších místností. V přízemí odděloval obytnou a provozní část centrální průjezd. Provozní část zahrnovala příruční skladiště a malou pracovnu, v druhé části se nacházel byt o dvou pokojích s kuchyní, záchodem a koupelnou a také schodiště, které přesahovalo do dvorního traktu malým zaobleným rizalitem. V patře bychom našli samotný byt pana továrníka a jeho početné rodiny – nechyběla zde kuchyň se spíží, klozet, zrcadlový pokoj, salon, dětský pokoj, ložnice, koupelna a obývací pokoj s přístupem na drobnou terasu, z níž byl výhled do dvora. Obytné místnosti směřovaly do ulice, pracovna a kancelář továrníka se obracely do výrobního dvora. Ve zvýšeném podkroví mansardové střechy se nacházela prádelna, sušárna, mandl a klozet. Napojení obytného domu na výrobní část zajišťoval světlík, který vedl přes všechna patra, a druhé industriálně pojaté točité provozní schodiště s nýtovým zábradlím kotveným na sloupky. Stavbu prováděl August Österreicher a na portálu nad hlavním vstupem čteme letopočet 1910.
Stavby pro samotnou výrobu a zpracování papírových produktů byly přízemní a nepodsklepené, pouze v severozápadním rohu se pro vyrovnání svažujícího pozemku vytvořil prostor pro sklep na koksové palivo. Ve dvoře pak v září 1911 navrhl August Österreicher stavbu koňských stájí a byt pro kočího. Z podzimu 1915 pocházejí plány pro zřízení tovární velkovýroby vojenského oblečení. Österreicher tak vložil do staré budovy 30 šicích strojů, které se synchronně napojily na centrální motor. Stavebník Emmanuel Lang v roce 1927 dostavěl ve dvorním traktu další prostory pro rozšíření a pro novější vybavení. Roku 1929 se dostavovala dvojice skladů a v květnu 1934 prošly stáje adaptací na autogaráž pro parkování motocyklů zaměstnanců.
Továrna zpracovávající papír a různé kartony zaměstnávala přes 120 lidí. Výrobní specialitou se staly skládací papírové krabičky, zasílané na plocho tak, aby si je odběratelé sami složili a při skladování a přepravě se tak šetřil prostor. K odběratelům patřil průmysl pletárenský, obuvnický, textilní, koženého zboží, knoflíků, bižuterie, cukrovinek i parfumerie. Jako prokuristka, tedy osoba pověřená jednat jménem majitele, vystupovala paní Emma Weissensteinová. Komunikovat s továrnou se dalo česky, německy, francouzsky a anglicky. Takto to fungovalo ještě v roce 1933, ale za několik let se vše změnilo.
Kvůli ztrátě zahraničního obchodu a také pro zničení továren na obuv přišel Weissenstein před druhou světovou válkou o značnou část odběratelů a musel silně omezit výrobu. Už v druhé republice nebyla situace pohodlná a židovští občané zakoušeli příkoří. Počátkem protektorátu, ráno 30. 3. 1939, poškodil oheň synagogu a Richard Weissenstein se jako předseda jihlavské Židovské náboženské obce podílel na psaní protokolu z jednání o dalším osudu vyhořelé stavby. Poměry se začaly vyostřovat takřka všude. Jihlava se dostala zpět do německých rukou, židovské podniky prošly arizací, tj. vyvlastněním majetku osob židovského původu a jeho převedením do rukou „árijských“ správců a posléze často majitelů. Před plánovaným vystěhováním tak musel Weissenstein celý majetek poskytnout úřadu Oberlandráta a vládním komisařem závodu se stal Hans Grimshandel. Také opatrovnická banka vyslala do závodu svého důvěrníka. Weissensteinova snaha o převedení prokury na člověka z továrny, tedy na někoho, kdo rozumí výrobě, se setkala s nevolí. Manželé Weissensteinovi byli deportováni do Terezína. V bytovém domě za protektorátu sídlil pracovní úřad pod vedením dr. Löffela.
Osvobození Terezína roku 1945 se dožil jen sedmdesátiletý Richard Weissenstein. Ten se nakrátko vrátil do Jihlavy, aby tu znovu podnikal a aby obnovil několik židovských spolků, což se nakonec nepodařilo. V roce 1948 prošla továrna znárodněním, začlenila se pak do národního podniku Moravskoslezské papírny Olomouc a Weissenstein emigroval do Izraele. V roce 1953 se adaptovala stavba ve dvoře na kancelářské místnosti pro Velkoobchod s potravinářským zbožím, byt v prvním patře se tehdy rozdělil na několik menších bytových jednotek. V dubnu 1956 vznikly plány na výraznou rekonstrukci areálu s přístavbou tiskárny. Dostavba výrobní části dosáhla úrovně obytného domu, nad byty vznikl zvýšený jevištní prostor s klubovnou. Tiskly se zde i noviny Jiskra. V srpnu 1968 tiskárnu obsadili sovětští vojáci a sesypali písmena pro ruční sazbu na hromadu, aby se tak noviny nemohly vyrábět. Po roce 1989 se tiskárna přeorientovala na knižní a reklamní tiskoviny, knihtiskovou technologii nahradila technologie ofsetová. Po bankrotu tiskárny, kolem roku 2012, se objekty dostaly do majetku nového vlastníka, který zde plánuje přestavbu na bytové jednotky se zachováním původního průčelí obytné budovy.
FK
