Enocha Kerna syn, mechanická tkalcovna

   

Univerzální typ výrobní stavby, užívaný dodnes – sál s plochou střechou, otevřenou stanovými světlíky –, má svůj původ v budovách tkalcoven, které v devadesátých letech 19. století navrhoval švýcarský průmyslový architekt Carl Arnold Séquin-Bronner. Oproti starším sálům s pilovitými střechami jej bylo možné orientovat jakkoliv vůči světovým stranám, netrpěl tolik sněhem a vzhledem k menšímu obestavěnému prostoru byl hospodárnější. Původně tyto stavby tvořily dřevocementové střechy na litinových sloupech, ale již v roce 1898 je firma Eduarda Asta začala stavět coby železobetonové rámové konstrukce. První větší realizace v českých zemích jsou datovány rokem 1902: dvojice železničních dílenských budov ve Svárovské ulici v České Lípě, tkalcovna v čp. 117 v Dolní Chrastavě a nedochovaná stavba téhož určení v Liberci. Průmyslový architekt Bruno Bauer (1880–1938) pro Theodora Kerna (1858–1919) tuto konstrukci ještě zdokonalil: podélné průvlaky, dlouhé 4,7 metru, nesou dvojice trámů a zároveň spolupůsobící stěny příčných světlíků, což umožňuje příčný rozpon 7,6 metru. Stavbu provedla brněnská pobočka vídeňské stavební firmy Eduarda Asta a poskytla prostor pro jednu stovku tkalcovských stavů, které byly opatřeny přímým elektrickým pohonem – tedy opět řešení, které ji řadilo mezi nejpokročilejší své doby. Z konkurzní podstaty Kernovy firmy budovu zakoupil Karel Sedláček (1891–1927), který v ní začal vyrábět automobilové karoserie a vlečné autobusové vozy. Po znárodnění se dílna stala součástí vysokomýtského n. p. Karosa, který po roce 1952 provedl rekonstrukci, při níž zcela zaniklo vnější členění obvodových zdí, provedené původně v režných cihlách. Jihlavský odštěpný závod se specializoval na skříně nákladních automobilů a stavěl také pojízdné prodejny potravin. Dnes slouží železobetonový sál strojírenské výrobě.

LB

Literatura a ostatní zdroje 

Další objekty na stezce