Velkolepě zdobená budova uvnitř městských hradeb má společného stavebníka, stavitele i autora návrhu. Byl jím Vincenz Zeizinger, který pod svůj podpis uváděl dovětek „vyučený zednický mistr z Jihlavy“. Na počátku století přikoupil ke své parcele na rohu tehdejších ulic Špitálské a Leopoldovy, dnešních Komenského a Husovy, také sousední zastavěný pozemek od obchodníka Alberta Schütze a pustil se do nového podniku, jemuž přitom ustoupily tři historické domy. Z nich nejzápadnější v Husově ulici býval dříve jedním z jihlavských pivovarů. V Jihlavě tak v počátku 20. století doplnil nemnoho příležitostí přechodného ubytování, které mimo jiné nabízel již od středověku například právovárečný hostinec Zlatá Hvězda anebo hostinec U Tří knížat na Masarykově náměstí, od roku 1864 také Hotel Czap na Panenském předměstí (Dělnický dům na Žižkově ulici), vystavěný na místě zájezdního hostince Na Holubníku, a do roku 1894 také český Besední dům na náměstí císaře Josefa (dnes Náměstí Svobody) a dále hotely Habsburg a Parkhotel. Zeizinger prvotně zamýšlel hotel nazvat Central, ale ještě v době příprav záměr přejmenoval na Grandhotel.
Nový objekt zahrnoval hotel a zároveň patrně Zeizingerův vlastní byt z Komenského ulice. Hlavní vstup do hotelu návrh situoval do Husovy ulice. V přízemí kromě hotelového vestibulu a kavárny ponechal prostor hned pro pět samostatných obchůdků. Hmota dvoukřídlého třípatrového podsklepeného objektu překvapivě ustoupila odskokem z uliční čáry do Komenského ulice. Ostrý úhel obou hlavních křídel se přitom autorovi dobře hodil pro změkčení a současně akcentování nároží válcovou věží s výraznou sochařskou a štukovou výzdobou. Dle plánu měla být na jejím vrcholu osazena socha Merkura, na kterou ale ve finále nikdy nedošlo. Dodnes se však zachovala velkoryse pojatá štuková výzdoba v secesním florálním a geometrickém stylu, s kartušemi na mělce vystouplých rizalitech s motivem lokomotivy a lodě. Dynamický dekor raně secesní fasády odpovídal záměru stavebníka oslovit a přilákat výše postavenou společenskou vrstvu, snad progresivní podnikatelskou elitu, která cestuje moderní železniční či lodní dopravou. Dispoziční řešení se v zásadě drželo pokročilých principů, tedy v patrech bylo veškeré příslušenství umístěno v zadním, méně cenném traktu do dvora, ale stále s přímým světlem, přední trakt do ulic byl v patrech vyhrazen pokojům pro hosty. Objekt měl již od počátku centrální vytápění. V poslední fázi výstavby Zeizinger rozšířil projekt o přístavbu zimní zahrady s verandou a sálem pro kavárnu na dvoře hotelu.
Prvním hoteliérem byl K. Ehrenhöfer. Po první světové válce Zeizinger prodal hotel rodině Erwina Schulze, která jej provozovala do skončení druhé světové války. Po roce 1945 hotel ještě krátce vedl Erwinův syn Hanuš Schulz. V té době byl nárožní objekt provozně a dispozičně propojen s přízemím sousedního nájemního domu v Husově 3, který také vlastnili Schulzovi. Po roce 1948 byl hotel znárodněn a jeho správa připadla národnímu podniku Československé hotely. V roce 1951 podal podnik žádost o stavební povolení adaptace hotelu, která kromě jiných vnitřních úprav počítala s odstraněním kupole nárožní věže a s demolicí dvorního křídla budovy do Husovy ulice. Takto razantní návrh byl naštěstí na základě posudku jihlavského Stavoprojektu zamítnut a správce musel pouze opravit fasádu a bezpečnostně zajistit kupoli. Interiér objektu prošel v průběhu století několikrát modernizací, křídlo do ulice Komenského se zvýšilo o horní patro nad korunní římsou až v 90. letech. Grandhotel si od počátku udržel své původní využití a i přes následné výměny vlastníků dodnes slouží hotelovým účelům.
Po tomto vydařeném počátku kariéry stavebního mistra Vincenz Zeizinger navrhl a postavil v Jihlavě ještě několik dalších staveb. Ve stavebním podnikání se mu dařilo zejména do první světové války. Mimo jiné Zeizinger stojí za návrhy dvou letních vil na vrchu Rudný v dnešní městské části Lesnov – za již zbouranou vilou Pod Rozhlednou 6 z roku 1905 a za objektem na osamocené planině Smrčenská 111 z roku 1910. Jeho autorství je doložené také u vily na třídě Legionářů 11 z roku 1910 a u dnes již neexistující hrázděné stavby kina Edison z let 1914–1915 v Havlíčkově ulici 68. Jeho styl spočíval v promyšlené práci s fasádním dekorem, s častým využitím hrázděného zdiva, věžních arkýřů a nárožních věžových rondelů.
JL