Továrna na výrobu textilu Fürst a Hausner vznikla podle Přihlášky provozního majetku židovských podniků v květnu roku 1920. Historie samotné stavby je však starší. V roce 1883 stavitel Franz Lang vytvořil plány pro adaptaci letitější dvoupatrové budovy, pravděpodobně lázní. Wilhemine Deppe si nechala přízemí rozdělit na obytné místnosti s vlastními kamny a dalších devět obytných místností vzniklo v patře. Podnikatelský záměr pravděpodobně neskončil úspěchem, neboť již v roce 1890 navrhl adaptaci budovy jihlavský stavební mistr Ignac Lang pro pražského továrníka s manufakturou Alfreda Epsteina (1846, Praha – 1919, Vídeň). Budova se tak poprvé upravila pro textilní využití. V přízemí vznikla tkalcovna, sklad příze, cívkovna, lisovna, prostor na dokončovací práce nebo skladiště hotových výrobků. Na jih od původní stavby navrhl Lang dvojramenné schodiště bez podesty. V patře se pak nacházela velká hala sloužící jako dílna o rozloze cca 300 m2 a jeden byt o rozloze cca 150 m2. Ve výrobní části pak všechna podlaží propojovalo točité litinové schodiště. Výkres průřezu tovární budovou z roku 1890 zobrazuje stavbu jako dvoupatrovou a zastřešenou sedlovou střechou. V následujícím roce 1891 zpracoval Ignac Lang plány na dostavbu ve dvoře továrny. Šlo o stáj, jímku a kotelnu s novým kotlem k pohonu strojního zařízení. V roce 1892 byl v zatepleném podkroví navržen sál pro tkalcovnu s 26 stavy a osazení sedmi vikýři na obě strany. A také sem ústilo točité schodiště přicházející z přízemí. Z německy zpracovaných plánů Ignace Langa vyčteme, že továrník Alfred Epstein vlastnil i sousední parcelu pro rodinný dům. Továrník Epstein měl s manželkou Rosinou (rozená Bettelheim, 1850, Bratislava – 1890, Jihlava) celkem čtyři syny narozené ve Vídni, přičemž dva nejmladší byli dvojčata. Je pravděpodobné, že se dospělosti dožil pouze jediný syn, Paul Epstein (21. 7. 1875, Vídeň – 1943, Terezín), který se však nevrátil z koncentračního tábora.
Továrnu po první světové válce získali noví majitelé – obchodní partneři Fürst a Hausner – a provozovali zde tkalcovnu a pletárnu s názvem Istra. Majitelé Ferdinand Hausner (1883–1957) a Josef Fürst (?–1927) měli podnik i ve Vídni a jako jihlavská továrna se specializovali na módní pletené a žinylkové zboží, hlavně na pařížský a vídeňský styl. Plány přestavby se nedochovaly, existuje však korespondence o tkalcovských stavech s Josefem Vítekem, továrníkem a velkopodnikatelem v Postřelmově. Po úmrtí Josefa Fürsta roku 1927 se novým obchodním partnerem stává Siegfried (Vítězslav) Bloch (1883–1942), majetkově však továrna náleží Hausnerovi. V srpnu 1928 představil podnik plány k zvětšení jednoposchoďové tovární budovy, které navrhl a do roka realizoval Emanuel Lang přidáním dvou pater s velkými okny v industriálním stylu.
Toto navýšení je patrné na amatérském filmu, který pořídil Walter Hausner (1914–2003), syn Ferdinanda Hausnera a Wilhelminy Blochové, člen Klubu filmových amatérů v Rakousku. Aby se podařilo filmové dědictví zachovat, tak při útěku před nacismem byly filmové kotouče pašovány spolu s dalšími rodinnými věcmi v textilních bednách. Toho se již Wilhelmina Blochová nedožila, neboť v roce 1937 podlehla rakovině. Ferdinand Hausner spolu se synem Waltrem opustili Vídeň letecky v březnu 1938, těsně před anšlusem Rakouska. Aby se Ferdinand dostal z Rakouska, vzal si přítelkyni a módní návrhářku Claire Rennai, která měla vízum do Spojených států. Walter naopak odcestoval do Anglie, s plánem založit další továrnu pro rodinnou textilní firmu, byl však internován jako nepřátelský cizinec. Později, když Walter sloužil v britské armádě, se setkal se zpěvačkou Irene Jones (1921, Londýn – prosince 2014, Oxford, USA) vystupující pro vojáky. Vzali se, v roce 1948 emigrovali do Ameriky a usadili se poblíž New Yorku. Obchodní společník Siegfried Bloch zahynul roku 1941 v koncentračním táboře Buchenwald, zatímco jeho manželka Irma přežila v Praze.
Ještě v roce 1939 pracovalo v továrně 150 zaměstnanců (8 Němců, 68 Čechů a 1 Žid), obrat činil 4 368 365 Kč a zisk 391 061 Kč. Následně roku 1940 arizovali továrnu Istra Edmund Steinhauer, Emanuel Massni a spol., výroba se nadále zaměřovala na zboží pletené, módní, žinylkové a šátky. Steinhauser a Massni přišli o továrnu roku 1946 a již v lednu 1947 vznikly projekty dostavby nového výtahu spolu s kotelnou a sprchami. Před továrnou stále tekla voda mlýnským náhonem. Soukromé vlastnictví podniku zaniklo v roce 1948 jejím znárodněním a začleněním do národního podniku Pletařské závody Jihlava. Nové adaptace továrny na sklad z roku 1961 již mlýnský náhon nezaznamenávají, zmizel pravděpodobně při zbourání Höckova mlýna. Továrnu poté využíval nedaleký podnik Bytex a přibližně v roce 2014 prošla další přestavbou na byty a kanceláře.
FK
