Továrník Otto Adam vedl v Jihlavě se svým švagrem Louisem Seidnerem úspěšnou firmu na pletené zboží Otto Adam & Louis Seidner a továrnu v Havlíčkově ulici 58. Se svou ženou Ellou, rozenou Pollakovou, vychovávali pět synů. Pro návrh na přestavbu stávajícího obytného domu na rodinné sídlo se nejprve obrátili na teplického architekta Josefa Hühnela. Po opakovaném odvolání ale pro tento záměr nezískali stavební povolení, a to kvůli přesahu domu přes vytyčenou stavební čáru. V roce 1929 proto dal Adam všechny objekty na parcele zbourat a na místě bývalé slévárny si nechal postavit zbrusu novou moderní vilu v puristickém stylu podle projektu vídeňského architekta Waltera Sobotky.
Sobotka byl absolventem vídeňské Technische Hochschule, kde studoval u Carla Königa a Maxe Fabianiho. Historik architektury Vladimír Šlapeta ho řadí mezi žáky proslulého vídeňského architekta Adolfa Loose. S rodinou stavebníka Sobotku sbližovalo manželství jeho sestry Marianne s bratrem Adamovy manželky Elly. Jihlavskou vilu, která je jeho jedinou známou stavbou na našem území, navrhl včetně vnitřního zařízení a rozvržení zahrady. Koncipoval ji v jednoduchých hranolových objemech a opatřil ji prostou bílou omítanou fasádou. Rovné střechy završovaly terasy s jednoduchým trubkovým zábradlím. Řešením prostoru v přízemí vily se architekt výrazně přiblížil tehdejší Loosově koncepci kaskádovitého prostoru, takzvaného Raumplanu, jaký známe například z pražské Müllerovy vily od Adolfa Loose a Karla Lhoty z let 1928–1929: jednotlivé obytné zóny, na něž se prostor náznakově dělí, mají odlišnou výšku a řadí se k sobě stupňovitě, aby na sebe účelově a harmonicky navazovaly a zároveň se navzájem nerušily.
Centrum dvoupodlažního Adamova domu spočívalo v ústřední hale s posezením. Na ni navazovala jídelna a hudební salon s prosklenou stěnou, poté i venkovní terasa směřující do zahrady. V jídelně tvořilo dominantu velkoformátové okno s dvouvrstvým prosklením, směřující do zahrady, takzvané bay-window, jehož vnitřní část měla zkosené hrany, zatímco vnější okno zachovávalo pravoúhlý tvar. Na toto prostorové jádro domu navazovaly další pokoje a obslužné části kuchyně s přípravnou. Ve dvou patrech se nacházely ložnice, pokoje členů rodiny a pokoje pro hosty. Sobotka se intenzivně zabýval také bytovým designem a pro vnitřní vybavení domu vybíral kusy nejenom od jihlavských dodavatelů, ale také výrobky osvědčené značky Thonet či svítidla od firmy Lobmeyr. Vkusné zařízení doplňoval nábytek z mahagonového, makasarského, třešňového a ořechového dřeva. Po dokončení vily o ní vyšel článek v časopise Moderne Bauformen.
Záhy po dokončení vily se podle Sobotkova dalšího návrhu začal v rohu zahrady v návaznosti na stávající řadu domů ve Vrchlického ulici stavět dům s bytem pro domovníka a garáží, který nese adresu Vrchlického 10. Adamovi ho užívali k pronájmu. Budova se opět vyznačovala prostým kvádrovým objemem s hladkou fasádou a jednoduše formovanými okenicemi. Dostala však valbovou střechu, kvůli zachování celistvosti domovního bloku. Oba Adamovy objekty, vilu i dům k pronájmu, realizoval jihlavský stavitel a inženýr Konrad Weigner. Otto Adam zemřel již v roce 1934. Vilu i dům Adamova rodina vlastnila do roku 1939, za protektorátu zde sídlilo gestapo a zpravodajská služba SS. Rodina byla stíhána nacisty, starší synové Valter a Helmut byli popraveni v Brně v roce 1941, manželka Ella s mladším synem Herbertem přežili věznění v koncentračních táborech a po válce emigrovali do Spolkové republiky Německo, syn Gottfried do Kanady. Po roce 1945 se z vily stala úřadovna Státní bezpečnosti a od 60. let mateřská škola podniku Motorpal. Při pozdějších rekonstrukcích zmizel původní Sobotkův prostorový koncept, ojediněle řešené okenní otvory, puristický charakter fasády i špičkové vybavení interiérů. Také stávající výplně oken nekorespondují s původním vzhledem asi nejvýznamnější puristické stavby v Jihlavě. Dům č. 12 s částí původní zahrady je ve vlastnictví České strany sociálně demokratické. Vedlejší dům č. 10 slouží nepřetržitě k bydlení.
JL
