Městys Stonařov (Stannern) tvořil v minulosti jižní bod takzvaného jihlavského německojazyčného ostrova, s přirozeným středem v městě Jihlavě. Stonařov leží v Brtnické vrchovině, součásti Křižanovické vrchoviny, která patří k Českomoravské vrchovině. Protéká jím říčka Jihlávka. Nedaleko Stonařova procházela Haberská obchodní stezka. Podle Stanislava Vohryzka patří Stonařov k nejstarším osadám na Jihlavsku, založeným již v první polovině 13. století. Založil ho zřejmě znojemský komorník Stonař, snad z rodu Ranožirovců. Tuto hypotézu však podporují pouze nepřímé prameny.
Vznik a rozvoj německé obce Stonařov úzce souvisel s objevem stříbrných rud v druhé třetině 13. století v okolí dnešní Jihlavy a s přílivem hornického obyvatelstva z německých zemí, a to zejména z oblasti dnešního Dolního Rakouska. V centru Stonařova stojí kostel sv. Václava postavený z lomového kamene. Nejstarší část kněžiště má svůj původ již v druhé polovině 13. století. Počátkem 16. století byla ke kostelu přistavěna věž. Nedaleko kostela stojí nevelká románská rotunda – pohřební karner, v 17. století zasvěcený sv. Trojici.
Již k roku 1365 se Stonařov uvádí jako městečko, s čímž se pojila řada privilegií. Například se zde každý rok konal jarmark. Středověký Stonařov lze charakterizovat jako zemědělské a řemeslnické městečko, v jehož hospodářství hrál poměrně významnou roli chov ryb, vzhledem k řadě doložených rybníků v městečku i okolí. Listina z roku 1534 dosvědčuje, že na území Stonařova stála dvě panská sídla. Tvrz Hirschbügel stávala na centrálním vyvýšeném pahorku obklopeném příkopem, tedy jistou formou opevnění, na místě zahrady domu čp. 52. Již k roku 1480 se však uvádí jako pustá, dnes již neexistuje. Mladší tvrz, připomínaná i k roku 1531, stála dle Ladislava Vilímka v prostoru za kostelem sv. Václava, na protáhlé vyvýšenině ze tří stran obklopené tokem říčky Jihlávky. Tuto teorii podporuje Krzaupalova katastrální mapa Stonařova z roku 1778, která tvrz zobrazila jako komplex objektů s centrální stavbou označenou číslem 29 a chráněnou zdí.
Výrazná převaha německého obyvatelstva, provázející Stonařov od dob založení městečka, se projevovala ještě na počátku 20. století, kdy se v době vzniku samostatného československého státu roku 1918 hlásilo k německé národnosti ve Stonařově 90 procent obyvatel (v roce 1921) a 65 procent obyvatel k roku 1940. Nicméně vždy zde byla přítomna i česká menšina. Soužití českého a německého obyvatelstva nejen ve Stonařově v rámci celého jihlavského jazykového ostrova až do poloviny 19. století neprovázely národnostní konflikty. Po roce 1848 však v celé Evropě v souvislosti s průmyslovou revolucí, s rostoucí životní úrovní a s politickou emancipací obyvatel sílí nacionalismus, a to na základě společného jazyka, území a tradic.
Na rozdíl od Jihlavy počáteční vlny nacionalismu Stonařov příliš nezasáhly. Atmosféru v obci však zásadně proměnil nástup Adolfa Hitlera k moci ve 30. letech 20. století. Po ustanovení takzvané druhé republiky na podzim 1938 se německá část obyvatelstva Stonařova postupně radikalizovala. 13. 3. 1939 zaútočili místní Němci na českou četnickou stanici v obci a během potyčky četnictvo zastřelilo hostinského Hanse Matejku. Jeho pohřbu se 17. 3. 1939 účastnili přední nacističtí funkcionáři včetně Emanuela Sladka, velitele jihlavských oddílů Algemeine-SS a iniciátora vypálení synagogy v Jihlavě, a Arthura Seyß-Inquarta, který byl stonařovským rodákem, horlivým zastáncem anšlusu Rakouska, krátce i rakouským kancléřem a zejména nacistickým komisařem pro obsazené Nizozemí, kde za dobu svého působení nechvalně proslul rozpoutáním teroru proti místním obyvatelům a podporou drancování země. Po válce se oba ocitli před soudem – Seyß-Inquart před norimberským tribunálem – a oba popraveni. Podle pamětníka Miloslava Steinera se Seyß-Inquart původně jmenoval Arthur Zajtich a své jméno si přikrášlil až později, kvůli své kariéře v třetí říši. Oficiální dokumenty, včetně matriky, však toto tvrzení vyvrací.
Takzvané Benešovy dekrety vedly po ukončení druhé světové války k odsunu německého obyvatelstva z území Československa, včetně německých občanů Stonařova. Během dočasné internace ve sběrném táboře Stonařov zahynuly stovky Němců, pohřbených pak v hromadném hrobě u zdi stonařovského hřbitova. V následujících letech se z těchto bolestných událostí stalo tabu. Teprve po roce 1989 se v česko-německých vztazích objevily pokusy o vzájemné smíření, porozumění a respekt, což platí i o Stonařově. V červnu 2016 proběhlo poblíž hromadného hrobu u zdi stonařovského hřbitova odhalení pamětní desky připomínající zemřelé ve zdejším sběrném táboře. Poprvé se po více než sedmdesáti letech konala v kostele sv. Václava společná česko-německá mše. Přinesla tak naději v budoucí přátelství potomků obou národů, jejichž kořeny prorostly se Stonařovem.
MS