Historické jádro kdysi královského města založeného kolem roku 1240 dodnes vyniká rozsáhlým obdélným náměstím, víceméně pravidelnou sítí ulic, prstencem hradeb, bohatou paletou měšťanských domů a trojicí nejstarších sakrálních okrsků, kterou v baroku doplnil jezuitský areál a dnes beze stop zaniklý kapucínský klášter. Přesto je dnes skoro 800 let staré město docela jiné než v gotice, renesanci nebo baroku. Po požárech v 16. století muselo být mnoho domů postaveno znovu, po třicetileté válce zase opraveno a od konce 18. století postupně přizpůsobováno nárokům nájemního bydlení a stavebním předpisům. Zatímco v baroku význam církve stoupal, za Josefa II. skokově upadl. V jezuitském areálu tak od roku 1776 sídlili vojáci, namísto kapucínů vzniklo o půl století později divadlo. Nejstarší opevnění bylo vystavěno v gotice, zdokonaleno bylo naposled v 16. století a v polovině 17. století byla Jihlava obestavěna valy a stala se z ní pevnost, která zase byla v roce 1755 zrušena a po jejím obvodu byly vystavěny nové domy. Městské brány až na jedinou zanikly, severozápadní úsek hradeb byl na čtyřikrát prolomen. Hřbitov kolem kostela sv. Jakuba dosloužil koncem 18. století, kolem kostela sv. Ducha v roce 1868 a nový byl daleko od centra založen v roce 1869. V 19. století se zásadně rozrostla jihlavská předměstí, vznikala nová veřejná prostranství, nové parky, školy a právovárečné měšťanské domy se v roce 1863 spojily a založily jediný jihlavský měšťanský pivovar. Každá epocha měla svá témata a svým způsobem se promítla v obrazu města a nejinak tomu je dodnes. I my zanecháváme charakteristické stopy.
Ačkoliv byla občany města již dávno velebena jeho dlouhá historie a dochované památky, teprve se sklonkem 19. století docházelo k uvědomění si jeho specifických hodnot a ke snaze je oslavovat a chránit. V roce 1891 proběhla novorenesanční obnova kostela sv. Ducha podle návrhu vídeňsky školeného Richarda Völkela. Pod jeho vedením byla v letech 1898–1900 provedena také i puristická obnova chrámu sv. Jakuba, dokončovaná ještě po roce 1906. Kostely panny Marie a sv. Jana Křtitele dostaly ještě před první světovou válkou nové vitráže. Symbolickým záchvěvem přežívajícího 19. století byla i výstavba předimenzovaných budov spořitelny a pošty v čele náměstí. Toto zprvu romantické úsilí motivované zejména tradicí a pěstované převážně německými obyvateli Jihlavy doznalo změn až se vznikem nového státu a celkovou změnou poměrů po roce 1918. Zatímco za c. k. byly odbornou veřejností sledovány především městské dominanty v čele s gotickými kostely, za první republiky byl zájem badatelů, ale i památkového a stavebního úřadu věnován i řadě významných měšťanských domů. Tak trochu na okraj došlo přitom v roce 1924 k sejmutí omítek z jediné dochované jihlavské brány Matky Boží. Diskutovaná byla v polovině 30. let výstavba Baťova obchodního domu (Masarykovo náměstí 49) na místě historického sídla městského rychtáře. Podnikatel dokonce souhlasil s transferem objevených renesančních fresek do budovy bývalého jezuitského gymnázia. Zcela zásadní byla pro vnímání historie města a městského centra druhá světová válka a následný odsun jihlavských Němců, kteří jej tradičně obývali. Tak byla přerušena tradice trvající od středověku. Jizvou v městské tkáni zůstala dodnes uvolněná parcela po zničené synagoze Benešově ulici, v 60. letech ještě navíc zdůrazněná odbouráním okolních domů a v letech 2008–2010 upravená jako park Gustava Mahlera. Nejvýraznější válečnou stavbou je bezpochyby budova Hrádku v parku Velký Heulos z let 1940–1941. Původně ubytovna Hitlerjugend byla v roce 1943 adaptovaná na školu Adolfa Hitlera.
Hrdost starousedlíků nahradil po válce státní zájem. Už v roce 1949 bylo město podrobeno plošnému průzkumu a vytipovány byly jeho nejcennější historické stavby. V roce 1950 bylo prohlášeno společně s dalšími památkovou rezervací, jejíž obnově měly být věnovány nemalé finanční prostředky. Smělé plány však byly naplňovány jen velmi omezeně. K nejvýraznějším realizacím patří velkorysé obnovy budov na náměstí č. o. 57 a 58 pro nově založené Muzeum Vysočiny začátkem 50. let nebo o něco pozdější obnova domu na adrese Komenského 10 pro stávající Oblastní galerii Vysočiny. V 50. letech byla také obnovována budova radnice a zcela nově byl přitom znovu vystavěn sál pro zastupitelstvo v přízemí. K méně výrazným obnovám náleží například postupně prováděné obnovy domů na Brněnské ulici. Ilustrativní pro přístup k městskému centru a pro tehdejší představu vhodné architektury k jeho doplnění je soubor výjimečných historizujících novostaveb (Křížová 15, Havířská 13 a Hluboká 18) z poloviny 50. let, který byl realizovaný podle úvodních projektů architekta Oldřicha Plhoně z jihlavské pobočky Státního projektového ústavu pro výstavbu měst a vesnic v Českých Budějovicích. Stavby jsou individualizované, přičemž se vždy přizpůsobují danému místu. Mohli bychom je považovat za doslovně kontextuální, a to včetně uplatnění špaletových oken, ale zároveň bez zřejmé ambice architektonicky vyniknout. Více typizovanými objekty jsou pak obdobně staré domy v ulicích Divadelní 15 a Matky Boží 17. V roce 1958 byl vypracován návrh prvního asanační plánu městského centra Jihlavy podle něhož měly být domy v centru opraveny a přizpůsobeny narůstající poptávce po bydlení. Na základě tohoto plánu došlo také k úpravě celého dnešního Masarykova náměstí s diagonálním průběhem hlavní dopravní komunikace. V 50. letech došlo v souvislosti s výstavbou mostů k ubourání části zalomené Znojemské ulice. Už v roce 1967 byl ale dokončen druhý asanační plán, který již v duchu modernizace předpokládal nahrazení velké části dochovaného domovního fondu novostavbami. Právě na základě tohoto plánu pak došlo ke zbourání řady domů při ulicích Židovské, Mrštíkově a Staré, vybourání několika domů na Minoritském náměstí a také k demolici špalíčku uprostřed náměstí, jehož místo bylo už tehdy uvažováno pro výstavbu nového obchodního domu. Současně s dokončením plánu v roce 1967 byla také zahájena výstavba části obchvatu městského jádra spočívající v odbourání zalomené části ulice Matky Boží a dalších drobných staveb při zaniklé uličce V Důlkách a protažení čtyřproudé silnice první třídy. Jedinou realizovanou novostavbou z 60. let v městském centru je správní budova podniku Snaha (Židovská 3) vystavěná v letech 1969–1971 a sousední nízké servisní budovy při nově prolomeném prodloužení ulice Palackého. Přístavba hotelu Zlatá hvězda byla také soutěžena v 60. letech, ale k realizaci došlo bohužel až výrazně později podle jiných a méně zajímavých plánů. Péče o památkový fond byla sporná, v centru jen v letech 1964–1967 muselo být pro špatný stav zbouráno dvanáct budov. V polovině 60. let byla sejmuta klasicistní fasáda z domu ve Znojemské 2, čímž došlo k odhalení výpravné renesanční freskové výzdoby z roku 1591. Tehdy avantgardní obnovou prošel dům Sklípek (Masarykovo náměstí 7) podle projektu architekta Zdeňka Gryce ze Stavoprojektu Jihlava, který jej k dopracování převzal v roce 1965. Od 60. let byla prováděna společností Geoindustria sanace městského podzemí, která sice zajistila jeho stabilitu, ale i změnu odvodňovacích poměrů a veškerá nižší sklepení byla tehdy až na malou část ponořena do betonu. Na začátku 80. let byla ubourána část bloku mezi ulicemi Komenského a Bezručovou. V průběhu 70. a 80. let bylo s klesající úrovní projektů i jejich realizace obnoveno množství městských domů, a to zejména na jižní a západní straně náměstí. Při tom došlo také k obnově renesanční fasády hotelu Zlatá hvězda, žánrově gotické podoby domu s loubím č. 39 nebo k sejmutí mladších fasád domů č. 40, 41 nebo 47 ve prospěch rádoby renesančního novotvaru. Nejvýraznějším počinem druhé poloviny 20. století je ale nepochybně výstavba budovy obchodního domu Prior, která byla provedena přibližně na místě zbouraného špalíčku domů v letech 1977–1984. Přestože realizaci předcházely diskuze a přípravy vedené přinejmenším od roku 1964 včetně dvou vnitropodnikových soutěží v rámci Státního projektového ústavu obchodu se zajímavými příspěvky, byl dům nakonec realizován podle upraveného projektu architekta Zdeňka Sklepka, který byl až třetím v pořadí, kdo se mu věnoval. Stavba je tak nejen výsledkem normalizačních procesů uvnitř projektového ústavu, z něhož odešel vedoucí Jaromír Sirotek, ale i autorka vítězného návrhu Růžena Žertová, ale i MNV a bezradnosti, se kterou samospráva a státní aparát s tehdy prominentní obchodní společností komunikoval. Územní plán zóny z 80. let, nedokončený regulační plán z roku 1991 a neschválený regulační plán z roku 2005 uplatnění nenašly, ale přesto se podařilo dokončit dostavbu bloku při ulici Palackého v postmoderních formách. Dosud nejvýraznější porevoluční realizací v opevněném městském jádru je výstavba nové budovy Horáckého divadla z let 1990 až 1995. V posledních letech byla obnovena budova radnice, výstavní domy na Husově ulici, budova hotelu Zlatý lev pro účely základní umělecké školy, budovy magistrátu (U Mincovny 6 a 8) nebo aktuálně Stříbrný dům (Masarykovo náměstí 21) podle projektu architekta Marka Štěpána. Rodinné domy na ulici Březinovy sady představují bohužel jen dobový standard. Dosud je projednáván vítězný návrh na revitalizaci Masarykova náměstí od ateliéru MCA, z něhož byl zatím realizován jen malý plácek se stromy před budovou radnice.
Zásahy do historického prostředí vyžadují vždy uvážlivý přístup spočívající v dobrém pochopení řešeného prostředí a citlivém posuzování stávajících a předpokládaných hodnot. Zatímco v době před první světovou válkou bylo důležité stavět a pečovat o slavné stavby, v době meziválečné sledujeme především nesmělé snahy o modernizaci zastaralého města a pokusy jej přizpůsobit zrychlujícímu pulzu doby. Za války se na čas vrátil étos starobylého původu patrný nejen z budovy Hrádku, ale i z prvního obnoveného loubí domu na Masarykově náměstí č. 67. Po válce bylo třeba domy znovu zabydlet a opravit. Postup oprav byl velmi pomalý a úkoly vytyčené v 50. letech se vlastně nikdy nepodařilo naplnit. Některé domy nedostatek péče nevydržely, jiné byly cíleně strženy. Pro období druhé poloviny 20. století je až do roku 1990 charakteristické centrální uvažování města jako komplexního systému, který je možné parametricky měnit a racionálně uspořádat. Stěžejními tématy byla tehdy vedle nutných oprav zejména péče o technickou, provozní a dopravní infrastrukturu. Po roce 1990 byl zájem také důsledkem privatizace znovu více namířen k jednotlivým objektům jako základním prvkům městského organismu historického města. Zatímco v 60. letech bylo možné plánovitě odstranit skoro celý blok domů, není dnes možné odstranit ani jeden. Zatímco obnovu náměstí bylo možné realizovat v jediném zátahu v průběhu pár let od vypracování studie v roce 1958, nyní si budeme muset počkat o mnoho déle.
JN
