Výstavbu v období od konce druhé světové války do roku 1989 obvykle spojujeme se socialistickou šedí prefabrikovaných betonových sídlišť. Při bližším pohledu ale nalezneme nemálo pozoruhodných staveb, a to i v Jihlavě. Útlum ve stavebnictví, který započal v průběhu druhé světové války, pokračoval i ve 40. letech. Přednostně se musely obnovovat výroba a doprava, opravy vyžadovala i ta část bytového fondu, který se ocitl v havarijním stavu. Ojedinělou zajímavou poválečnou realizaci bytovek v Jihlavě představuje dvojdům železničářů v Bezručově ulici a jakožto reprezentant soukromého bydlení pak i vila ve Fritzově ulici č. 25, obě stavby od architekta Cesara Grimmicha z konce 40. let.
Posun v nové, státem řízené výstavbě předurčil až takzvaný první pětiletý plán, počítaný od počátku roku 1949 do roku 1953. Již předválečný vývoj jasně naznačoval neodkladnou potřebu regulovaného řízení stavebního růstu města. Z hlediska dopravy město poznamenal nový silniční okruh, který odklonil hlavní tah z Brna od vnitřního města i od příliš úzkého a nízko posazeného starého mostu a od roku 1956 jej stočil kolem hradeb na jihu přes nový Brněnský most. Jemu předcházel v roce 1952 nově vyzvednutý Znojemský most, přes který vedl hlavní tah na Třebíč a Znojmo. V roce 1957 krajský národní výbor definitivně schválil takzvaný směrný územní plán. Na něm od roku 1950 pracovali členové státní projekční organizace Stavoprojekt Jihlava, která ve městě vznikla v roce 1949 jako pobočka Stavoprojektu Brno. Plán vycházel z poznatků regulačního plánu, který přerušovaně v průběhu 30. a 40. let připravoval vynikající brněnský architekt Bohuslav Fuchs.
V rozvojové oblasti města kolem prodloužené Vrchlického ulice stačila krátce po válce dospět k realizaci veřejná zakázka Oblastního zdravotního střediska – Domu zdraví – provedená podle projektu královéhradeckého architekta Oldřicha Lisky. Jde o pozoruhodný příklad pozdní funkcionalistické architektury 40. let. V období let 50., v jejichž první polovině ovládl československou architekturu socialistický realismus, vznikla budova Státního žákovského domova od třebíčského architekta Jiřího Herzána, budova Okresního národního výboru (dnes sídlo policie) nebo Park kultury a oddechu s amfiteátrem a pódiem z roku 1951 v srdci lesoparku Heulos.
Základním ideovým úkolem celé komunistické éry se stalo bydlení. Na Dům zdraví navázala od roku 1954 v areálu zrušeného vojenského cvičiště při Vrchlického ulici výstavba prvního jihlavského sídliště. U Sídliště I se ještě použila tradiční zděná technologie. Výzdoba průčelí a atik v lidovém duchu jasně vyjadřovala program socialistického realismu. Již od meziválečných počátků v sobě teoretický koncept hromadné bytové výstavby nesl také požadavek veřejné vybavenosti, škol, obchodů a zdravotních zařízení. V rámci výstavby prvního sídliště proto do konce 50. let přibyla základní škola Evžena Rošického s mateřskou školou v Erbenově ulici a na začátku 60. let i tělocvična s bazénem TJ Spartak. Areál prvního sídliště s připojenou infrastrukturou vzešel z návrhu architekta Jana Řídkého z jihlavského Stavoprojektu. Stejný autor navrhl také konstrukčně náročné zastřešení Horáckého zimního stadionu, který architektonicky oživil vstupní objekt v Tolstého ulici z druhé poloviny 50. let. Bezesporu nejvýznamnější veřejnou stavbu celého socialistického období v Jihlavě představuje budova Kulturního domu ROH, postavená podle projektu manželů Machoninových. Její koncepce byla vskutku velkorysá a natolik novátorská, že tvoří pomyslný předěl mezi jihlavskou výstavbou 50. a 60. let.
Stejně jako v jiných městech, také v Jihlavě odstartovala od počátku šesté dekády 20. století nová etapa hromadného bydlení. Přinesla nejmasovější výstavbu bytů v dějinách města, rozšířila jeho hranice a výrazně pozměnila jeho urbanistický charakter. Nová technologie suché montáže předem vyrobených panelových bloků měla zrychlit a zlevnit stavební výrobu a co do kvantity opravdu stačila v průběhu tří desetiletí uspokojit nejnaléhavější poptávku po bytech. Na druhou stranu měla své nevýhody. Jedna z nich zřejmě spočívala v jejich volné urbanistické osnově, která silně kontrastovala s kompaktním rázem starších částí města, jiná zase ve stereotypním opakování stejných domů na celém jeho území. Do roku 1969 ve městě vyrostla tři další velká sídliště – Sídliště II u hlavního vlakového nádraží, Sídliště III v okolí ústředního hřbitova a nakonec sídliště Jihlava-jih, jehož první část lidé spíše znají pod názvem U Pivovaru podle přilehlé ulice a druhá se rozkládá podél ulice Telečské. V Žižkově ulici se poprvé vyzkoušel modulární panelový typ T06B, který se později u nás masově objevoval v mnoha dalších sídelních souborech až do sklonku 80. let.
Všechna jihlavská sídliště vznikala podle projektových podkladů místního Stavoprojektu, jenž měl nad obytnou výstavbou patronát v celém okrese. V pořadí již páté sídliště Královský Vršek dostalo název podle svého umístění ve svahu nad řekou Jihlavou, kde plynule navázalo na Sídliště II. Projekt nevelkého souboru o 526 bytech zpracoval v letech 1965–1966 architekt Zdeněk Gryc, realizace proběhla pod vedením Jiřího Herzána do roku 1973. Ve stejné době už se připravovaly podklady pro vznik největšího jihlavského sídliště Březinovy sady (dříve Semiluky).
V rámci výstavby vnitřního silničního okruhu se od roku 1968 dokončovala druhá část spojnice, která vedla kolem hradeb v místech někdejší pěší trasy V Důlkách až po Dvořákovu a navazující Jiráskovu ulici. Tento průtah si vyžádal demolici celého okrsku staré zástavby a také proto se jeho výstavba protáhla až do roku 1972. Část obchvatu přes Březinovy sady, který spojil silnici vedoucí na Brno se směrem na Prahu, vznikala na přelomu 60. a 70. let. Zásadní regeneraci Stavebního územního plánu pro Jihlavu navrhl urbanista jihlavského Stavoprojektu Jiří Jirmus v roce 1986. Asi nejdůležitější přínos jeho plánu spočíval v propojení dálničního přivaděče na severu města se Znojemskou silnicí na jihu. Jirmusův záměr se prosadil a postupně realizoval až do nedávné doby. Z pozdějších veřejných staveb nás stezka Jihlavského architektonického manuálu přivádí k budově sekretariátu Okresního národního výboru KSČ od architekta Zdeňka Gryce s pozdější přístavbou Domu politické výchovy od Zdeňka Baueršímy v Tolstého ulici.
V období let 1975–1980 vyrostlo malé panelové sídliště Na Dolině s velmi podobnými sedmipatrovými domy kolem ulice S. K. Neumanna. Mezi lety 1975–1988 vznikl také rozlehlý sídlištní soubor Na Slunci na bývalém Brtnickém předměstí, jehož urbanistický návrh zpracovali Josef Juda a Jana Fousková ze Stavoprojektu Jihlava. Další panelové sídliště, Horní Kosov, které mělo zaplnit rozlehlou plochu na západ od Rantířovské silnice až po sídliště Na Dolině, už zanechala nedokončené sametová revoluce. Politický převrat zhatil i plány na další připravované sídliště Bedřichov v severním cípu města.
JL
