Stezka rodinného bydlení nás zavádí do blízkého předměstí centra Jihlavy ve všech směrech v širokém pásmu od městských hradeb. Výstavba zde měla do poloviny 19. století spíše provinční charakter venkovských rodinných statků a sídel. Také domy v centru města doznávaly průběžně mnoha vnitřních úprav v zájmu pohodlného měšťanského bydlení pomocí dvorních dostaveb pavlačových toalet, rozšiřováním schodiště či nastavovaných horních pater se samostatnými byty. Od konce 19. století plnily vytyčenou uliční síť v hvězdicovém rozvržení v okruhu zasypaného hradebního valu v ulicích Jana Masaryka (dříve Na Valech), Bezručově a Legionářů v severním směru na Špitálském předměstí zpravidla třípodlažní nájemní domy s většími byty i malými „svobodárnami“. Výstavba se zde podřizovala vytyčení ulic dle moderních přístupů širokých bulvárů a ulic podle městského regulačního plánu z roku 1896. V okolí městského muzea se zde pod návrhy domů podepsali zejména jihlavští stavební podnikatelé Vincenz Zeizinger, Ignaz Lang a Josef Kubička. Postupem času navázala uliční síť v pomíchané zástavbě na další ulice v širším radiu kolem Havlíčkovy, Srázné, Třebízského a dalších ulic.
Vilová rodinná sídla a drobnější stavby nižších rodinných domů zaplnily okolí hradeb v západním směru na Panenském předměstí a jižním směrem na Brtnickém předměstí. Ve Dvořákově ulici dodnes nalezneme dobře zachovanou secesní vilu pro Marii Karas, v základní hmotě se zachovala také Raynochova nebo Christova vila, ovšem jejich fasádní plášť pozbyl svého původního půvabu. Zejména na západní straně vzniklo v prvních desetiletích 20. století několik zahradních čtvrtí se zástavbou rodinných domů. Na okraji města kolem ulice Wolkerovy a Bratří Čapků zaplnily volné plochy v blízkosti silnice na Telč rodinné řadové domy, které vytvořily novou zahradní, tzv. úřednickou čtvrť, vytyčenou v návrhu architekta Arthura Corazzy, jehož rodinné sídlo ve stejné době vzniklo na křížení ulic při ulici Jiráskově. Před první světovou válkou se mezi zadavatele rodinných sídel řadili zejména německy mluvící obyvatelé města, kteří se klonili k tradičnímu stylu venkovských sídel z hrázděného zdiva s vysokými kamennými podezdívkami a mohutnými mansardovými střechami pokrytými šedou břidlicí.
V meziválečném období se blízký okruh zástavby kolem hradeb mohutně rozšiřoval. Na Špitálském předměstí v Tolstého ulici se ucelila uliční linie nájemních domů v jednotné domovní bloky. Kolem Jiráskovy ulice vyrostla řada domů v zahradách. Na Jiráskovu v mírném svahu v pravoúhlé síti navázaly další ulice v severozápadní lokalitě. V západním cípu města se zaplňovaly uliční řady mezi Vrchlického, Žižkovou, Seifertovou a Telečskou ulicí, Na Hliništi a v ulici Fibichově jednoduchými řadovými či samostatnými domky v zahradách. Na Brtnickém předměstí přibývala zástavba nízkých prostých domků ve Znojemské, Brtnické a v ulici U Větrníku. Podobně i na Kalvárii pokračoval růst chudších dělnických domků, paralelně se zastavovaly také Dřevěné Mlýny o nájemní domy a vícebytové domy.
Regulovaný vznik zahradních čtvrtí nebo domovních bloků často iniciovala stavební bytová družstva a spolky či výrobní podniky. Ve stavebních snahách velmi čile působilo stavební družstvo Svobodný domov (*1919) a Obecně prospěšné stavební a bytové družstvo pro Rantířov a okolí (*1919). Družstvo Svobodný domov nechalo postavit mezi lety 1920 až 1922 celkem 21 domků pro 120 českých obyvatel severně od centra města mezi ulicemi Úprkovou a Nerudovou poblíž městského nádraží. Jihlavský stavitel Jaroslav Dufka jako dvorní projektant rantířovského družstva je podepsán za realizací výstavby řadových rodinných domků mezi ulicemi Jiráskovou, Erbenovou a Zborovského, ale také několika dalších staveb v okolí Fritzovy ulice. Jeden ze samostatných domů získal i přednosta kanceláře jihlavského krajského soudu Bedřich Zvach, který si nechal Dufkův návrh přepracovat u českobudějovického stavitele Františka Petráše. Správa státní tabákové továrny nechala pro své zaměstnance zhotovit řadu nájemních domů na Štefánikově náměstí. V jejich šlépějích pokračovalo v protějším bloku stejně koncipovaných domů opět rantířovské družstvo dle návrhu jihlavského stavitele Františka Brázdy.
Další výstavba již neměla takto organizovaný ráz. Velkou měrou šlo o individuální počiny průměrné kvality, ačkoliv ve 20. a 30. letech v Jihlavě vzniklo několik pozoruhodných rodinných domů, které se vyznačovaly snahou o nový výraz nové prvorepublikové moderní architektury. Mezi objednatele se zapojili nově také čeští podnikatelé a významné osobnosti veřejného života v Jihlavě. Mezi nimi převyšuje kvalitou puristická vila továrníka Otto Adama od vídeňského architekta Waltera Sobotky, projekt rodinného bydlení pražského architekta Richarda Goldreicha pro společníky firmy Klinenberger a spol. ve Fibichově ulici nebo vila pro ředitele jihlavské nemocnice Horna od brněnského architekta Bohumíra F. A. Čermáka na Jiráskově ulici. Hned vedle Hornových navázal rodinným domem Boudových v puristickém stylu další brněnský architekt Bohuslav Fuchs. Také sousední vila Hortenského od třešťského stavitele Augustina Třečka upoutá svým modernistickým vzhledem. V německé vilové architektuře vynikají tři domy z 20. let od zámožných stavebníků – vila lékárníka Richarda Inderky ve Fibichově ulici, vila továrníka Louise Seidnera na třídě Legionářů a Neumannova vila od Ervína Glasera. První dvě spojuje jméno provádějícího stavitele Emanuela Langa a princip dispozičního řešení, odvozený z anglických rodinných sídel z 19. století. Stavba Inderkovy vily je pozoruhodná také svojí patentní krovovou konstrukcí Oikos.
Koncem roku 1939, již v době protektorátního řízení, označil vládní komisař pro Jihlavu Leo Engelmann stav jihlavského bytového fondu za „bytovou kalamitu“ a slíbil brzkou výstavbu dvou set jednorodinných domků se zahradou o výměrách 76 m2 a 90 m2. Závazek se opravdu začal plnit ještě téhož roku na jižním cípu města, kde rodinné domky a záhy i větší řadové bytové domy zaplnily prostor mezi ulicemi Znojemskou a Brtnickou. Po válce získalo sídliště název Lidická kolonie. V dalších dvou letech stihlo být vybudováno ještě několik domů v ulicích Hany Kvapilové a Mošnově nebo Wolkerově, načež ale stavební aktivity nacistů v Jihlavě nadobro skončily vydáním celoříšského zákazu financovat jiné stavební práce než ty, co jsou určeny pro přímé účely války. Ojedinělou zajímavou poválečnou realizací pro bydlení představuje dvojdům železničářů v Bezručově ulici od architekta Cesara Grimmicha z konce 40. let. Od 50. let navazují socialistické projekty kolektivních sídlišť.
JL
