Stezka tří kostelů v centru Jihlavy není dlouhá. O to zajímavější je časová hloubka, do které nás přivádí. Tito pamětníci prvních let založení města jsou v jednom ohledu jedineční. Téměř současně se tu totiž stavěly tři monumentální stavby slohově odlišného zaměření. Jednoznačně tak dokazují, že stavební sloh se ani ve středověku nevázal přísně na určitou dobu. Podstatnou roli totiž hrálo přání zadavatele. Základní výstavba tří kostelů proběhla nebývale rychle, během několika málo desetiletí. A proč tomu tak bylo?
Těsně před rokem 1240 bylo místo uprostřed hlubokých lesů českomoravského pomezí ještě velmi málo osídleno. Nález ložisek stříbrné rudy na břehu řeky Jihlavy to však rychle změnil. Příslib možnosti rychlého zisku sem záhy přilákal množství dobrodruhů a hornických podnikatelů, a tak spontánně vznikla hornická osada, která se rychle rozrůstala. Nálezem stříbra pozemky přešly do zeměpanského držení, založení nového města tedy přímo organizovala královská kancelář. Během půlstoletí tu vzniklo jedno z nejbohatších měst českého království.
Příčinou jeho nebývale rychlého rozvoje byla postříbřená jistota budoucí prosperity. Hned v počátcích města sem proto přišly i dva mendikantské řády, což tehdy nebylo zcela obvyklé. Živobytí žebravých mnichů, dané zvyklostmi jejich řehole, bylo totiž z velké části závislé na milodarech měšťanů. Mendikanti se tak zpravidla usidlovali až v zavedených bohatších městech. Příslib významného postavení patrně motivoval i premonstráty ze želivského kláštera, aby si zajistili patronátní právo nad jihlavským farním kostelem. O toto právo se pak s jihlavskými měšťany přeli dlouhá desetiletí; ještě roku 1400 tento spor musel řešit dokonce i papež.
Zdá se, že urbanistický rozvrh jihlavské zástavby měl už od počátku určitý řád. Terén říčního ostrohu do určité míry vymezoval budoucí polohu hranice města a jeho opevnění. Místo pro založení minoritského kláštera bylo vybráno na západní straně města v těsné blízkosti hradeb. Patrně o něco později do města přišli dominikáni a i jim byl pro stavbu jejich kláštera přidělen pozemek přiléhající k městským hradbám, a to na severovýchodě města, v místě staršího osídlení. Stavba chrámu farního konečně dostala místo na ostrohu u hradeb. Bylo to staveniště dobře chráněné svahem k říčce Jihlávce, a přitom příhodně blízké středu města.
Oba klášterní kostely v Jihlavě, minoritský i dominikánský, patří mezi nejstarší mendikantské stavby na sever od Alp. Vznikaly pouhá dvě desetiletí od smrti zakladatelů obou řádů, sv. Františka a sv. Dominika. Sjednocující prvek všech tří jihlavských kostelů představuje výrazně prodloužený presbytář. V době, kdy pravidla mendikantských staveb ještě nebyla přesně vymezena, jim patrně nabízela inspiraci architektura duchovně spřízněných cisterciáků, v jejichž kostelech patřil prostor presbytáře při mši mnichům a přiléhající trojlodí laikům. Že má tento půdorys i presbytář jihlavského farního kostela, je snad možné spojit se skutečností, že v začátcích jeho stavby měli určující slovo premonstráti.
Řád minoritů, který vyznával asketickou prostotu a jednoduchost, zřejmě požadoval velmi konzervativní charakter stavby, navazující ještě na doznívající románskou tradici. Zajímavost jihlavské stavby tkví v tom, že v několika bodech minoritské regule pro architekturu porušuje. Věžičku nad křížením lodí a klenutí trojlodí však spíše než rebelii nutno přičíst tomu, že přísná pravidla stanovili představení tohoto řádu až později.
Založení dominikánského kláštera bylo v Jihlavě nejspíše spjato s iniciativou královského rádce, olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburku. To mohla být jedna z příčin odlišného zadání stavby, která svým velkorysým pojetím korespondovala s nejmodernějšími podobami tehdejší gotiky. Zázračný nález ložisek stříbra byl jistě nezanedbatelnou vzpruhou sebevědomí českého krále.
Když byl ještě v režii želivského kláštera, třetí z jihlavských středověkých chrámů, farní kostel sv. Jakuba, se zpočátku budoval tradičnějším způsobem. Se vzrůstajícím vlivem jihlavských měšťanů se však měnil i stavební sloh, který se snažil využít schopností ve městě přítomné dominikánské huti. Vysoká kulturní úroveň místních se nejvýrazněji projevila ve 14. století při dokončování interiéru kostela a jeho sochařské výzdoby.
DN