Upevňování nové republiky a válečné drama – 1918–1945

   

Vznik samostatné republiky znamenal významný mezník, který zamíchal nejen občanskou společností a hospodářskými a ekonomickými vztahy, ale podnítil také mohutný stavební rozvoj. V Jihlavě dvacátých a třicátých let vytvořil nový československý stát podmínky ke vzniku několika významných stavebních objednávek na státní instituce. Veřejné budovy se zadávaly výhradně českým architektům, naopak v německém prostředí si stavebníci vybírali nadále z řad stavitelů a architektů německého jazyka. Separace stavebních zakázek podle jazykového určení svědčila o vzrůstající národnostní rivalitě na Jihlavsku po celé meziválečné období. Současně je na počátku dvacátých let i v Jihlavě patrná snaha po nalezení národního stylu, který by vtiskl stavbám nové republiky jasně rozeznatelný výraz s určitým nacionalistickým nábojem. Autor návrhu Župního legionářského domu na hlavní třídě u městského nádraží, Jaroslav Dufka, například zvolil pro tuto reprezentativní budovu typické rondokubistické prvky „národního slohu“ podle vzoru pražských staveb Josefa Gočára a Pavla Janáka. Společenský význam stavby, „která posílí lid kraje jihlavského“, potvrdil i prezident T. G. Masaryk, když na stavbu Legiodomu přispěl částkou 50 000 K.

S ovacemi vítali Jihlavané také dlouho očekávané otevření první samostatné české školy v Jihlavě v roce 1925 v Havlíčkově ulici. Zde se architekt Jaroslav Oplt přiklonil k monumentální konzervativní formě moderny. Postupně se ve dvacátých letech pro objednávky státních a veřejných budov nejlépe uplatnil výrazný architektonický styl, který čerpal z wagnerovské moderny. V tomto klasicizujícím a současně puristickém stylu vznikl nový chirurgický pavilon v areálu Všeobecné nemocnice od architekta Karla Roštíka, budova nové eskomptní banky na Palackého ulici č. 53 nebo významná stavba Masarykových jubilejních škol v Žižkové ulici od pražského architekta Aloise Mezery. Nárůst počtu obyvatel zapříčinil rychlý rozvoj předměstí do ucelených obytných čtvrtí. O regulování výstavby města se v omezené míře staral jihlavský městský úřad, který se od druhé poloviny třicátých let tohoto úkolu ujímal důsledněji.

Ve třicátých letech se v Jihlavě začal nepřehlédnutelně uplatňovat funkcionalismus, produkovaný hlavně mladšími architekty pocházejícími z Brna. Jejich návrhy charakterizuje funkčnost předurčující formu a civilní výraz bez nároku na monumentalitu. Takovou je stavba poštovního úřadu od Miloslava Kopřivy, pro niž architekt našel místo vedle budovy hlavního vlakového nádraží na Bedřichově. Společensky významný počin s sebou přinesla ryze funkcionalistická novostavba sokolovny na rohu ulic Tolstého a Tyršovy podle návrhu Bohuslava Fuchse. Tento brněnský architekt se v následujících letech věnoval ještě několika jihlavským projektům, ke kterým patří koncepce rozvoje Všeobecné nemocnice se stavbou hospodářského pavilonu a řada dalších staveb, z nichž mnohé zůstaly na papíře. Bohuslav Fuchs také uspěl v roce 1937 ve veřejné soutěži na generální regulační plán pro Jihlavu, ze kterého se ale kvůli začínající válce již nic neuskutečnilo. Nad Brněnským mostem se v průběhu třicátých let slibně rozvíjel areál psychiatrické léčebny v moderních a funkčních pavilonech od brněnského týmu Vladimíra Kožíška a Bohumila Šela. Architekt Bedřich Rozehnal, taktéž z Brna, tu završil meziválečnou výstavbu návrhem funkcionalistického hospodářského pavilonu. V Palackého ulici ještě před válkou stačila vzniknout stavba nájemního domu s kavárnou Slavia od brněnského stavitele Antonína Pisingera, která čerpá z funkcionalistických předloh. Invenční moderní výraz staveb si pozvolna osvojili také mnozí místní autoři, například stavitelé Jindřich Knorr, August Třeček nebo Rudolf Janko, od nějž pochází projekt puristické mlýnice na Bedřichově.

Jde-li o stavby z období protektorátu, pak na východním svahu lesoparku Heulos vznikla osamocená budova domova Hitlerovy mládeže, která se od roku 1944 přeměnila na elitní nacistické učiliště. Původní návrh od F. G. Wintera z roku 1939 se patrně neuplatnil, až později se realizovala novostavba trojkřídlé budovy v nacisty preferovaném „Heimatstilu“ podle projektu berlínského architekta Helmuta Webera. Architekt a profesor německé techniky v Brně Emil Leo se v roce 1939 zapojil do návrhu koncepce nového sídliště na Brtnickém předměstí a v témže roce vytvořil návrh na rekonstrukci jihlavského divadla v Komenského ulici. V roce 1940 zakreslil Emil Leo do přehledového plánu silniční napojení Jihlavy na budovaný dálniční tah (dnešní dálnice D1). Přivaděč na něm míří ze severu, od dálnice, k jihu na Znojmo jednak vnějším okruhem na obou stranách města, ale zároveň i hlavním tahem skrze historické jádro Jihlavy. Dopravní podklady vložil Emil Leo i do nového regulačního plánu, v němž kolem středu města vytyčil stavební plochy v soustředných kruzích do všech stran, vyjma zalesněných částí Heulosu a Březinových sadů. Ani z jeho projektu se však kvůli postupující válce nestihlo mnoho zrealizovat.

JL

Audioprůvodce

Objekty na stezce