Mezi dnešními domy Komenského 31 a 33 a protějšími domy č. 30 a 32 stávala od počátku vzniku města Špitálská brána jako jedna z pěti bran městského opevnění. Brána byla zbourána v roce 1849, pozůstatky předsazeného bastionu lze hledat ve směru Bezručovy ulice a v zalomení spodní části Komenského ulice. V roce 1908 byl úzký průjezd v místě zbořené brány rozšířen kvůli průjezdu elektrické dráhy. Už na počátku 19. století stály podél hradební zdi dva právovárečné domy, mezi nimiž byl ponechán průchod na parkán v místech fronty dnešních domů na ulici Jana Masaryka (dříve Švehlova), která byla napojena na Komenského ulici ve 20. letech 20. století. Novým majitelem přízemního domu v nároží ulic se stal brněnský stavitel Antonín Pisinger, který v dubnu roku 1938 požádal o povolení demolice domu odkoupeného od vetešnice Marie Culkové a o stavbu nového třípodlažního obchodního a obytného domu. Již v červnu stejného roku si požádal Ladislav Korbelík, majitel kavárny Corso sídlící v sousedním domě Kapucínská 8 (dnes Divadelní 8), o přenesení hostinské a výčepnické koncese do plánované novostavby. Stavba postupovala rychlým tempem a již v listopadu roku 1938 byla zkolaudována hrubá stavba, v dubnu roku 1939 kompletní dokončení domu.
Kombinací cihlového zdiva a železobetonových stropů odpovídala konstrukční i formální podoba nárožního domu modernímu řešení. Fasádu v prvním patře téměř beze zbytku vyplňují velkoformátová okna kavárny, která celé budově dodávají osobitý modernistický vzhled. Přízemí domu bylo vyhrazeno obchodům a místnostem hostince s výčepem přístupným z Komenského ulice. Většinu prvního poschodí zaujímal volný nedělený prostor kavárny. Na kavárnu navazovala místnost herny a klubovny s okny do dvora, kuchyň a toalety. V dalších dvou patrech se nacházelo celkem osm dvoupokojových bytů se zázemím, přístupných dvěma samostatnými vchody z obou ulic. V ustoupeném podkroví se nacházely jednopokojové svobodárny. Nábytkové vybavení kavárny dodala jihlavská firma Činčera dle vzorů velkých pražských kaváren. Kavárna disponovala oddělenými boxy s posezením a tanečním parketem. Vybavení kavárny bohužel již kompletně vzalo za své při posledních stavebních úpravách. Ladislav Korbelík provozoval hostinec i kavárnu přes bouřlivé válečné období. V době heydrichiády byl nucen čelit udavačskému oznámení za protiněmeckou činnost. Dopustil se jí údajně tím, že se v kavárně při schůzi jihlavských sportovců provolávala hesla „Ať žije česká Jihlava“, za což tehdy hrozil trest smrti. Korbelík se zachránil věrohodným argumentem, že se udavač přeslechl, protože bylo provoláváno „Ať žije SK Jihlava!“ Není proto divu, že téhož roku kavárnu přejmenoval na Korzo. K původnímu názvu Slavia se však vrátil ihned po skončení války. Kavárnu byl nucen v roce 1949 předat Pohostinským podnikům krajského města Jihlavy, později převzal správu národní podnik Restaurace a jídelny. Celý objekt byl v 60. letech vyvlastněn státem a dědicům původních majitelů Pisingera a Korbelíka se vrátil až v restituci po roce 1989. V nárožní obchodní místnosti se krátce po válce etablovala prodejna nakladatelství Práce, později obchod přešel pod národní podnik Kniha. Knižní tradice se zde po revoluci udržela díky rodinnému knihkupectví Antonín Otava. Dnes zde sídlí knihkupectví Kosmas.
JL
