Spořitelna

   

V horní části Masarykova náměstí – dříve nazývaného Náměstí císaře Františka Josefa –, na místě dnešních budov pošty a spořitelny, dříve stával Ditrichštejnský palác. Monumentální třípodlažní stavbu domu s mansardovou střechou a „kamenným“ odstínem fasády v barokním slohu vyprojektoval v roce 1785 inženýr z Mikulova Jan Karel Hromádko. Při dalších stavebních úpravách pozbyla stavba jednotného charakteru. Byla dispozičně rozdělena na dva samostatné domy, přičemž východní část na nároží Masarykova náměstí a Křížové ulice doznala výrazné změny přepatrováním a změnou tvaru střechy i členěním fasád. V tomto domě pobýval Karel Havlíček Borovský při svých studiích v Jihlavě mezi lety 1830–1831. Na přelomu století zde fungovala až do zániku domu kavárna Central. Ve větší západní části bývalého paláce se nacházelo sídlo krajského soudu, ještě dříve krajského úřadu. V roce 1909 odkoupila Městská spořitelna (Sparkasse der Stadt Iglau) východní dům od předešlého majitele Johanna Christa s předpokladem, že jej přestaví pro potřeby svého sídla. Záhy nato byla v těsném sousedství zbořena část staré budovy krajského soudu a mezi lety 1910 až 1911 postavena nová budova pro poštovní a telegrafní úřad a současně pro okresní ředitelství finančního a daňového úřadu. Vedení spořitelny proto už v roce 1911 zažádalo městský úřad o svolení jejich objekt také zbourat a vedle nové pošty vystavět další novostavbu, která lépe splní jejich požadavky, a to za podobné náklady, jaké by si vyžádala adaptace starého domu, tedy za 250 000 korun.

Na rozdíl od objektu pošty, kde autor projektu není zjištěn, v případě domu městské spořitelny je autorství architekta a stavitele Arthura Corazzy doloženo. Corazza současně na stavbu dohlížel. Budova stojí na parcele tvaru L. V průčelí je hmota dynamicky vytvarovaná a zdobená secesní fasádou s geometrickými rozbarvenými motivy.  Vše završuje vysoká mansardová střecha, která byla původně krytá červenou keramickou bobrovkou. Rizalit s balkony a markýzou nad korunní římsu graduje při hlavním vstupu do budovy z náměstí zvoncovou věží, kterou původně v kartuši završoval hodinový ciferník. Obdobně je akcentován i boční segmentově prohnutý rizalit s bočním vstupem z ulice Křížové, kde nalezneme působivé, ve hmotě domu zapuštěné nástupní schodiště, zdobené v obloucích mřížemi dekorovanými listovím a ježky, symboly Jihlavy.  V nároží pod polygonálním arkýřem čteme v omítce zdobný nápis „ARCH. CORAZZA 1913“. Vnitřní dispozice a vybavení doznalo mnohých pozdějších úprav zejména po roce 1951, kdy celý objekt převzalo komunistické vedení pro potřeby krajského výboru a přitom zanikl veškerý secesní interiér. Přesto se zachovalo alespoň trojramenné kamenné schodiště s černou terasovou podlahou při bočním vchodu.  Promyšlené přechody dílčích prvků na fasádě a gradace objemových elementů s důrazem na vertikalitu stavby dokazují Corazzovo komplexní vnímání domu jako součásti okolního urbanistického celku a zároveň řadí dům mezi příklady stylu moderního baroku, šířeného zejména v německém prostředí a charakteristického snahou o vymezení se vůči pozdnímu historismu moderními formami.

Corazza, který stavbu navrhl i stavebně řídil, měl tehdy v Jihlavě již několik vlastních realizací, mezi nimi například nájemní dům Edmunda Hosse ve Vrchlického 27, tovární areál pro Richarda Weissensteina ve Srázné ulici 17, podnikovou budovu pro Aloise Neumanna ve Srázné 40 a pro Josefa Nägeleho ve Znojemské 64. Současně byl autorem vlastního domu v Jiráskově ulici 7 a několika dalších rodinných domků, mezi nimi například domu Franze Rödera Na Hliništi 9. Stál i za návrhem a stavebním provedením prvního jihlavského kina Elite z roku 1911, které později ustoupilo stavbě Masarykových jubilejních škol. Po válce se Corrazovi podnikatelsky a finančně přestalo v Jihlavě dařit a tak se vrátil zpět do severních Čech. 

JL

Literatura a ostatní zdroje 
Audioprůvodce

Další objekty na stezce