Měšťanské domy na jihlavském náměstí představují nejstarší a nejhonosnější příklady svého druhu. Už koncem 13. století obvod náměstí lemovala zčásti kamenná architektura. Do této doby spadají i počátky domu č. o. 21, v němž byla torza trámového stropu nejstaršího sklepení datována do roku 1280. Domy na náměstí se zprvu opatřovaly loubími, která ale ještě ve středověku postupně zanikala. Zásadní rozvoj měšťanské architektury v Jihlavě lze datovat do 16. a začátku 17. století, do období zvratů, katastrof, ale i později už neopakované ekonomické prosperity. Řada ničivých požárů vytvořila předpoklady pro výstavbu výstavních renesančních paláců, k nimž náleží i dům na Masarykově náměstí.
Období třicetileté války zanechalo Jihlavu zdecimovanou. Celkový počet obyvatel klesl koncem 40. let 17. století asi na šestinu, 133 domů bylo pustých, 107 poškozených nebo zničených. V popiscích na vedutě města z roku 1647 jsou jihlavská předměstí označována jako bývalá a bez jakékoliv domovní struktury.
Opuštěný byl asi i dům č. 21. Z rozsáhlých a nákladných oprav a výměn dřevěných konstrukcí, prováděných ve 20. až 40. letech 18. století, můžeme usuzovat, že dům byl předtím ve velmi zanedbaném až havarijním stavu a patrně neobyvatelný. Sladovnický dům s relativní hodnotou 1000 zlatých náležel v roce 1779 ke dvaceti nejhodnotnějším ve městě. Shodně jako většinu domů v Jihlavě neminuly ani tento dům pozdější klasicistní adaptace. Původně velkoryse disponovaná a nákladně vybavená stavba pro jediného vlastníka a uživatele se tehdy postupně upravila pro život více různých rodin, kterých ve městech od konce 18. století přibývalo. V 19. století prošlo úpravou také domovní schodiště a po požáru v roce 1893 dostal dům namísto mansardového nový jednoduchý krov. Od poloviny do konce století kolísal počet obyvatel domu od osmi hlášených do padesáti a tomu se také více či méně nahodile přizpůsobovala jeho struktura. Dům, odkoupený městem v roce 1907, se v tomto duchu užíval i v průběhu 20. století, aniž by se podrobil větší obnově. Dochoval se proto ve stavu, který na první pohled nepůsobil přitažlivě. Kromě pozdně barokní fasády s renesančním portálem a starými vraty a kromě klenutých prostorů uvnitř patrně skvělými historickými prvky nevynikal. O to zajímavější jsou ale konstrukce a povrchy, které byly skryté a dnes jsou z velké části prezentované.
Typické prvky domu spočívají v jeho trojdílném uspořádání, se středním servisním a komunikačním traktem a s prostorným mázhauzem s chodbou v přízemí. K nejstarší gotické stavební vrstvě patří sklepy, původně plochostropé a později sklenuté kamennými valenými klenbami, v severním sklepě pak dvojice nestejných kleneb rozepřená do středového arkádového pasu. Gotické jsou i části nadzemního zdiva a klenba průchodu do dvora. K renesanční vrstvě v přízemí přísluší vstupní portál opatřený štítky s monogramem AK a s jamkami pro loketní míry. Vejdeme jím do prostorného mázhauzu, z něhož lze projít do dvora a do ostatních místností včetně zadní světnice, kterou kryje pohledový trámový strop s konstrukčními prvky z 20. let 16. století a s iluzivní mramorovanou malbou. Při východní stěně strop dodatečně podepírá masivní průvlak datovaný do roku 1719. Dispozice v patře se rozvíjí kolem střední klenuté haly. Místnost do náměstí rovněž v baroku dostala strop se štukovým zrcadlem, to se však dochovalo jen v otisku. Konstrukce trámových stropů v zadním traktu pochází z konce 70. let 16. století. Opravené a znovu vymalované byly při barokní obnově. O druhé patro se dům zvýšil za renesanční atikou patrně současně s výměnou střešní konstrukce před polovinou 18. století. Soudobá s touto nástavbou, nebo spíš až z konce 18. století, je i fasáda s barokizujícími prvky a neúplný klasicistní rám renesančního portálu.
Projekt obnovy domu vycházel ze zadání, které se zakládalo na vyhodnocení souboru historických domů v majetku města. Zacílení navrhovaného provozního programu předcházela dobrá znalost objektu a prověření různých provozních schémat. Objekt byl laserově naskenován, vytvořil se jeho model a vypracovaly se důležité předprojektové průzkumy: průzkum stavebně-historický a stavebně-technický včetně statického, průzkum dřevěných konstrukcí, omítkové stratigrafie a vlhkosti. V průběhu stavby se odebralo více než šedesát vzorků dřeva a pozitivně se podařilo datovat asi čtyřicet dřevěných prvků. Výsledky přispěly k absolutní dataci stavebních etap včetně rozhodující barokní obnovy. Po odstranění betonových nástřiků se podařilo lépe určit a vysvětlit historický vývoj sklepa. V přízemí byl mezi místnostmi objeven druhotně použitý pozdně gotický portálek, v prvním i druhém patře se částečně odkryly malby převážně z 18. a 19. století.
Stejně půvabným jako významným nálezem byl vedle mnoha drobnějších objevů nález vybavení středověké královské mincovny – kovadliny, razidla, forma na odlévání stříbrných cánů, formy na odlévání razidel, mincovní závaží, zkušební otisky razidel, fragment metalurgického tyglíku – vykopaný archeology na domovním dvoře při zakládání přístavby. Ražba stříbrných mincí probíhala v Jihlavě do roku 1300, kdy ji král Václav II. soustředil do Kutné Hory. Polohu mincovny se dosud v Jihlavě nikdy nepodařilo určit. Mohlo také jít o jednu z provozoven královské mincovny, případně servisní dílnu mincovny. Drobná mince s dráčkem nebo koníkem, zvaná brakteát, která byla v Jihlavě dle nalezené formy na razidlo ražena, se patrně stane logem celého domu. Při archeologických průzkumech se také nalezly gotické kachle s vyobrazením jihlavského ježka i českého lva.
Obnovou domu město pověřilo architekta Marka Štěpána, a to na základě dobrých referencí a zkušeností s historickými, ale i soudobými objekty. Záměr obnovy město od začátku formulovalo společně s památkáři, kteří architektovi prostředkovali specifické hodnoty stavby a možné přístupy k nim. Návrh také proto počítá s respektem ke všem historickým vrstvám až do 19. století. Důležitost celého objektu podtrhuje pozice v nároží a předstoupené průčelí do ulice Brněnské, dříve méně významné branské ulice. Do náměstí se dům obrací barokně-klasicistní tváří s renesančním portálem. Smysl obnovy spočívá v reflexi složitého historického odkazu a jeho komplexní prostorové a historické vrstevnatosti, která se rehabilituje tam, kde je míra dochování větší, a sebevědomě se doplňuje současnými výtvarnými prostředky v místech s omezenějším výskytem původních konstrukcí a prvků. Provozní a technologické zastarání domu prochází maximálně diskrétní nápravou.
Objekt bude sloužit účelům reprezentace města a prezentace jeho architektonického fondu. Navrhovaný způsob užívání odpovídá zájmu investora umožnit historickému objektu vyniknout v původní prostorové, materiálové i stylové velkorysosti a zároveň jej předvádět co nejširšímu publiku jako architektonické dílo, jaké vyniká jedinečným rytmem nového a starého uvnitř domu. Celek tam provazuje kovová a stříbrná linka. Provozní schéma do jisté míry odpovídá provozu renesančního patricijského domu, který je typický specifickou vazbou na veřejný prostor a hierarchickým uplatněním reprezentativních vnitřních prostorů vázaných na prostornou středovou chodbu. Od začátku se stalo předmětem diskuze umístění výtahu. Poloha v klenutých komorách vedle schodišťové haly umožnila realizaci výtahu minimálních nutných rozměrů bez zásahu do svislých konstrukcí. Při odstranění násypů kleneb určených k demolici v trase výtahu se nad mladší klenbou z 19. století objevilo torzo patrně renesanční schodišťové šíje. Nová vertikální komunikace tak v místě nahradila svého zaniklého předchůdce.
Pod novodobými vrstvami se nalezly staré prkenné podlahy, které prošly repasí. Pod soudobými nátěry stěn se objevily různorodé historické výmalby a pod rákosovými stropy pak staré malované stropy trámové. Součást obnovy proto tvořily restaurátorské malířské práce. Odhalený renesanční strop v malé místnosti v patře překvapil téměř dokonalým stavem bez zásadních oprav.
V exteriéru se celková obnova projevila zejména novou dvorní přístavbou, změnou výrazu v oblasti střešní partie, výměnou oken a odlišnou prezentací renesančního portálu společně s klasicistním omítaným rámem, jako to ukazují nejstarší fotografie domu. Přístavbu architekt Štěpán navrhl jako komponovaný doplněk, který umožňuje vymístit skladovací prostory a část sociálního zázemí a zároveň umožňuje zachovat komerční provoz v přízemí společně s plnohodnotným nástupem do zahrady.
Dřevěné konstrukce nad třetím podlažím, včetně konstrukce krovu, se před obnovou nacházely ve špatném technickém stavu. Část stropu i krovu napadla dřevokazná houba a tesařík krovový. Při obnově je proto nahradila nová konstrukce stropů a krovu v kombinaci oceli a lepených profilů. Navržené architektonické řešení využívá tuto novou situaci pro atypické osvětlení podkroví štěrbinou nad římsou. Tento zdroj světla doplňují střešní okna atypické konstrukce.
Památkové hodnoty jsou neméně současné než jakékoliv hodnoty jiné. K jejich obnově se od začátku přistupovalo s tímto předpokladem. Památky jsou neminulé; jsou součástí našeho žitého světa a zároveň podávají jedinečné svědectví o jeho trvání. Svou výjimečností, jakož i tím, že tvoří tradici, mohou být dnes inspirativní, a právě tak k nim přistupovaly úvahy o koncepci obnovy domu č. 21 i její realizace. Neobvyklé řešení obnovy tohoto měšťanského domu, které se zakládalo na poznání jeho historické podstaty i jeho památkových a architektonických hodnot a které individuálně sledovalo možnosti a přiměřenost dialogu historického se současným, tak představuje neotřelý, do jisté míry polemický, ale zároveň i vzorový příklad přístupu k našemu stavebnímu dědictví.
JN