Horácké divadlo

   

Divadelní aktivity v Jihlavě jsou doloženy nejméně od 16. století. Městem tehdy procházely kočovné společnosti a značné oblibě se těšily také studentské hry. Od roku 1625 se divadelních otěží chopili jezuitští studenti, jejichž představení se postupně stala pravidelnou součástí městských církevních slavností. Od roku 1728 až do zákazu v roce 1768 se hrálo v divadelním sále ve třetím podlaží nové budovy jezuitského gymnázia (dnešní sídlo městské knihovny v Hluboké ulici). Dalším místem divadelních představení se od roku 1792 stala pro tento účel upravená špitální kaple sv. Alžběty (naproti dnešnímu divadlu v domě Komenského 29), ale už v roce 1825 se divadelní aktivity kvůli malé kapacitě kaple a nevyhovujícím podmínkám dočasně přenesly do patra hostince U Tří knížat na Masarykově náměstí 44. Ani tyto prostory ale nestačily uspokojit rostoucí zájem měšťanů. Místní výrobce kovových předmětů, varšavský rodák Johann Okonski, se proto rozhodl k ráznému řešení. V roce 1849 zakoupil zchátralou budovu bývalého kapucínského kláštera ve Špitálské ulici, dnešní Komenského, a pro získání financí na nutné stavební úpravy objektu na divadlo dal v roce 1850 otisknout výzvu obyvatelům města v jihlavském listu Sonntagsblatt. Na stavbu se mu tak podařilo získat značnou částku a zbytek do celkových 6 000 zlatých dorovnalo město. Již 16. listopadu 1850 bylo nové divadlo slavnostně otevřeno uvedením hry Franze von Elsholtze Výchovné metody.

Kapucínský kostel sv. Františka z Assisi s konventem na místě křížení ulic Komenského a Divadelní, dříve Kapucínské, byl vystavěn mezi lety 1631­–1632. Fungoval do roku 1788, než ho zrušil císař Josef II. Posléze sem byla přenesena soukenická dílna. Ve čtyřicátých letech se měl majetek vrátit zpět do rukou církve, ale nestalo se tak a roku 1849 celý areál koupil zmiňovaný Johann Okonski a dle plánu neznámého architekta nechal původně orientovaný jednolodní bezvěžový kostel přestavět na divadelní sál, ke kterému přibylo v uliční čáře pětiosé vstupní průčelí do Komenského ulice. Hlediště s jevištěm bylo orientováno v porovnání s dneškem opačně, tedy s hledištěm v místě bývalého apsidového závěru kostela a s jevištěm pro diváky na západě.  Město od Okonskiho divadlo odkoupilo v roce 1856 za 14 000 zlatých. Až v roce 1881 bylo na průčelí přistavěno venkovní požární schodiště. Divadlo bylo v roce 1870 opatřeno plynovým a později v roce 1908 elektrickým osvětlením. V roce 1870 zde koncertoval desetiletý Gustav Mahler. V roce 1888 vznikl český Spolek divadelních ochotníků Klicpera, který však neměl dlouhého trvání kvůli nevyhovujícímu zázemí a neochotě německého vedení města. Situace pro české divadelní aktivity se zlepšila až po vzniku Československé republiky a od roku 1920 se na jihlavské scéně pravidelně střídala česká a německá představení. Po zákazu uvádění českých her v roce 1940 zde účinkoval opět pouze německý divadelní spolek. Na začátku čtyřicátých let byl zrušen hlavní vstup z Komenského ulice. Nový modernisticky pojatý vstup ve funkcionalistickém stylu z boční ulice Kapucínské (dnešní Divadelní) s úpravou vstupní haly, šatny a dalších přidružených prostor navrhl brněnský architekt Emil Leo.

V květnu 1945 se v budově natrvalo usídlilo české Horácké divadlo, které si od svého vzniku v roce 1939 udrželo svůj ustavující název a profesionální licenci. V průběhu padesátých let město investovalo do stavebních úprav interiérů divadla, zejména do rozšíření jeviště a výměny sedadel v hledišti. Později se zájem komunistického vedení města o divadlo upínal k sálu v Domě kultury a odborů v Tolstého ulici. Na konci osmdesátých let se proto divadelní objekt nacházel v nevyhovujícím technickém stavu a začalo se uvažovat o jeho rekonstrukci a rozšíření. Úkol vypracovat pro to projekt připadl oddělení pro rekonstrukce historických památek jihlavského Stavoprojektu. Na podzim roku 1989 započala demolice nárožního barokního domu, který ze severní strany sousedil s divadlem. Proti tomuto projektu, který příliš nerespektoval historické prostředí a nepřekonával hlavní nevýhodu stávající budovy – příliš úzké hlediště a jeviště –, se však v polistopadových dnech postavili sami divadelníci i část jihlavské veřejnosti.

Následující rok nové zastupitelstvo města rozhodlo stavbu zastavit a vypsat soutěž na nové řešení ve spolupráci s Obcí architektů. Podmínkou bylo zachovat přední fasádu původního divadla do Komenského ulice. Pro nový objekt se podařilo navíc získat přiléhající parcelu v Divadelní ulici. Nakonec se dostavba na nárožní parcele ukázala být poměrně složitým úkolem. Vítězný návrh od autorského týmu renomovaných pražských architektů rozdělil dispozici do tří hlavních částí.

Staré průčelí autoři ponechali, starou budovu však nahradili novým objektem, s oválným tvarem hlavního sálu a s podkovovitým hledištěm pro 300 diváků. Z vestibulu a šaten v přízemí přivádělo diváky na místa otevřené schodiště.

Druhou část objektu dnes tvoří elegantní, kamenem obložená novostavba s antikizujícím sloupem v proskleném nároží. Do Divadelní ulice se její fronta segmentově prohýbá a v parteru ji prolamuje loubí s pilastry. Vnitřní prostory této severní části byly v přízemí vyhrazeny obchůdkům, v suterénu se nacházel společenský klub a v prvním patře restaurace. V roce 2017 se obchůdky adaptovaly na prodejnu vstupenek a kavárnu a restaurant v patře nahradila zkušebna pro herce. Horní patro zabírá alternativní malá scéna pro 150 diváků, propojená krčkem s hlavní scénou. Mezi starou a novou část divadelní budovy architekti vložili prosklenou pasáž s hlavním vstupem a s křehkou konstrukcí kovových schodišť. Návrh této pasáže volně inspirovala místní stavební zajímavost – schodišťová hala s přímým světlem v jihlavských renesančních domech.

Třetí část komplexu, která obsahuje veškeré servisní a technické prostory, přiléhá k hlavnímu sálu divadla ze zadní či východní strany, směrem do Divadelní ulice. Její prosté vnější i vnitřní utváření svědčí o čistě provozním účelu. Srostlice hmot Horáckého divadla vytvořila harmonický a zároveň funkční celek v duchu postmoderny, s jasnými odkazy na antické stavitelství.

JL

Literatura a ostatní zdroje 
Audioprůvodce

Další objekty na stezce