Sídliště Březinky, Středisko obchodu a služeb a poliklinika

   

Rozlehlou východní oblast města vytyčil pro budoucí zástavbu již meziválečný regulační plán od brněnského architekta Bohuslava Fuchse. Místo Fuchsem navrhovaného zahradního města zde však od konce šedesátých let vyrostly panelové domy s přibližně 3 300 byty pro 13 000 obyvatel. Celkový územní plán areálu připravil architekt Zdeněk Gryc z ateliéru Jana Řídkého z jihlavského Stavoprojektu v roce 1967. Původní záměr ještě počítal s výstavbou solitérních rodinných domků v okolí dnešní ulice Demlova a celkově s podstatně menší hustotou zástavby a počtem bytů. Areál vymezovala od severovýchodu stávající kolonie rodinných domů a hřbitova na Kalvárii, z východu od centra města hluboké údolí říčky Jihlávky, z jihu silnice na Brno a z jihozápadu nemalé pozemky městského stavebního podniku. Sídliště zaplnilo v postupných fázích výstavby plochu přesahující 80 hektarů. Díky iniciativě Zdeňka Gryce a historika Františka Hoffmanna z jihlavského muzea nesl soubor již u zrodu název Březinovy sady, záhy se ale nevyhnul přejmenování na sídliště A. Zápotockého. Dnes je označujeme za sídliště Březinova neboli Březinky.

Na dopravním řešení spolupracoval Vladimír Veselý z Vysokého učení technického v Brně.  Mezi lety 19681973 probíhaly přípravné práce na hlavní obvodové komunikaci, dnešní Okružní ulici, která vytvořila dopravní páteř celému novému okrsku od jihu velkým okruhem k západu a zároveň nezbytným dílem uzavřela silniční okruh kolem vnitřního města. Z Okružní ulice se větvila slepá uliční ramena do dalších částí. Architektův stěžejní záměr spočíval v maximálním vytěsnění automobilové dopravy z hlavních společenských center souboru a ve vytvoření nerušené hlavní pěší trasy obklopené zelení napříč celým sídlištěm s podchody a pěšími lávkami bez kolize s autodopravou. Podle Grycovy vzpomínky se návrh sídliště rodil s vizí přednostního pohybu pěších, která platila v anglickém urbanismu: "pedestrians first". Páteřní trasa spojila areál základní školy s přilehlou mateřskou školou a jeslemi na východní straně sídliště. V blízkosti jeho centra – obchodního střediska s poliklinikou – vznikla točna pro trolejbusy. Pěší páteřní trasa směřovala dále k lesoparku Heulos. Zde měla pokračovat asi pět metrů širokou a více než dvě stě metrů dlouhou lávkou přes údolí říčky Jihlávky a plynule navázat na historický střed Jihlavy s ústím poblíž náměstí Svobody. Realizaci velkorysého plánu lávky zhatily politické změny po roce 1968. Bohužel nevznikl ani druhý podchod, který se měl nacházet v místech dnešní křižovatky Březinova a Okružní u obchodu Lidl.

Výstavba sídliště se rozdělila do několika etap v rozmezí let 1970 až 1987. Nultá fáze v roce 1968 zahrnovala demolici asi pěti nevelkých staveb. Ve fázi první vznikla zástavba jihovýchodního cípu v blízkosti Demlovy, Okružní a Březinovy ulice bodovými pětipodlažními domy a se stavbami občanské vybavenosti – s mateřskou školou a jeslemi a s nákupním střediskem. První bytový blok byl předán do užívání v roce 1971. Ve druhé etapě postupovala řádková zástavba k severozápadu po vrstevnicích v mírném svahu. Domy tu jsou nižší a mají v přízemí netradičně umístěné garáže, výrazně je navzájem odlišovaly meziokenní obklady s šedomodrou mozaikou. Současně vznikl areál základních škol s jídelnou a venkovním sportovištěm na východním okraji sídliště podle projektu architekta Ctibora Seligy. Třetí fáze z počátku osmdesátých let zahrnovala obchodní středisko a polikliniku. Současně se počítalo s výstavbou kina pro 550 diváků, které mělo stát vedle Okružní silnice ve východní části sídliště. Obdélná stavba kina s kruhovým hledištěm se nakonec nerealizovala a mezi lety 1979–1981 ji nahradily dva bodové paneláky a nedávno částečně odbouraný hotel Jihlava od architekta Zdeňka Baueršímy. Vějířovitě rozmístěné řady deskových domů spolu s bodovými pětipodlažními domy zaplnily severozápadní prostor sídliště ve čtvrté etapě. V poslední páté fázi přibyla skupina šestnácti samostatných osmipodlažních domů v ulici Na Kopci na okraji lesoparku Heulos. U bytových domů se tu téměř všude uplatnil modulový panelový systém T 06 B, který dodával jihlavský podnik Prefa s již osazenými výplněmi oken a s charakteristickou meziokenní mozaikou v šedomodré nebo cihlově červené barvě. Výjimku tvořila pouze dvojice jedenáctipodlažních bodových domů v severní části při Okružní ulici navržená v roce 1978 architektem Pavlem Fouskem.

Středisko obchodu a služeb Vysočina od architekta Zdeňka Gryce sestávalo ze dvou souběžných provozních křídel a z bočních spojovacích krčků se schodišti na ochoz horního patra. Ochoz tvořil průběžné loubí pro pohodlný krytý prostup v přízemí. Čtyřkřídlá dispozice svírala malé obdélné náměstí. Komunikačně se středisko nacházelo v těžišti sídliště. Na hlavní silniční tepnu navázalo v zahloubeném přízemí, vyhrazeném pro zásobování. Původní návrh obchodního domu s podzemním parkovištěm se architektovi nepodařilo prosadit u dodavatele stavby, Pozemních staveb Brno, který byl s to pracovat pouze s montovaným skeletem  6 x 6 metrů, pro stavbu obchodního domu nevhodným. Na úrovni druhého patra se Grycovo obchodní středisko lávkou napojovalo na hlavní pěší trasu od základních škol. Další lávka se schodištěm vedla k servisnímu parkovišti. Středisko tvořilo severní křídlo s drogerií, obchodem s ovocem a zeleninou, potravinami, cukrárnou, kadeřnictvím, restaurací, pivnicí, knihovnou a mateřskou školou. V jižním křídle sídlila pošta, telefonní ústředna a další obchody. Prostor náměstí mezi oběma křídly zdobila umělecká díla, minimalistická kašna ze žulových kvádrů a žulové sousoší Matky s dítětem od Romana Podrázského, s nimi ladily modré odstíny skleněných mozaikových obkladů na zaoblených pilířích kolonády.

Grycovo obchodní středisko se několikrát dočkalo kladného ohodnocení v krajských architektonických přehlídkách. Sympozium o centrech občanského vybavení, které se konalo v Praze roku 1988, jej ocenilo jako jedinou realizaci úplného náměstí na sídlišti v České republice. Celý komplex obchodního střediska s poliklinikou, dokončený v roce 1988, působil vzdušně a kultivovaně a velmi dobře plnil své rozmanité funkce. V rámci porevoluční privatizace se dostal do soukromého vlastnictví a postupnými stavebními úpravami bohužel ztratil mnohé z půvabu své původní architektonické koncepce.

Postupně dokončovaná občanská vybavenost zajistila z velké míry sídlišti Březinky soběstačnost, nezávislost na službách zbytku města. Vznikl tak nový protipól starému centru – město ve městě – pro více než deset tisíc obyvatel. K výbavě sídliště patřily dvě typové mateřské školy s jeslemi a v roce 1985 k němu přibyla atypická stavba mateřiny  od architektky Marty Příbové na ulici Stavbařů (čp. 4334). V poslední etapě výstavby mezi lety 1982 až 1989 ještě stihla na severním okraji sídliště, přímo nad tokem Jihlávky, vyrůst sportovní hala s tělocvičnou pro 200 diváků, posilovnou a saunou (čp. 4628) od architektky Jany Fouskové.

Dostatek zeleně, kvalitní sadové úpravy a dobrá obsluha ve vztahu k citlivě vyvážené hustotě a výškovým úrovním zástavby řadí Březinky mezi příklady kultivovaných sídlišť v České republice. Historici architektury je srovnávají s brněnskou Lesnou. Podle vyjádření samotného Zdeňka Gryce vděčí toto jihlavské sídliště za své úspěšné řešení politickému uvolnění těsně před rokem 1968. Grycův důmyslný urbanistický koncept klidného a zdravého bydlení v parku bez rušivého vlivu automobilové dopravy se snad udrží i nadále.  

JL

Literatura a ostatní zdroje 
Audioprůvodce

Další objekty na stezce