Státní studentský domov v Jihlavě

   

Budova internátu pro 320 středoškolských studentů byla postavena na místě městského hospodářského dvora z poloviny 20. let, jehož budovy byly zbořeny roku 1956. Stavba z let 1956–1959 je situována v části volnější zástavby Žižkovy ulice, v těsné blízkosti jiné školní budovy, Masarykových jubilejních škol z let 1929–1931 od Aloise Mezery. Ty v té době stojí na samém okraji Matičního (Panenského) předměstí. Za hranicemi tohoto předměstí, mezi ulicemi Na Hliništi a Sukova, se rozkládá ostrůvek rodinných domků se zahradami, které v této části města vznikaly od počátku 20. století do první světové války.

Projekt státního studentského domova z roku 1955 vzniknul pod Státním projektovým ústavem v Českých Budějovicích s pobočkou v Jihlavě, jeho autorem byl architekt Jiří Herzán, a vedoucím stavby František Kubíček. Budova symetrické kompozice se do ulice obrací monumentálním čtyřpodlažním průčelím. To je traktováno jednoduchým a pravidelným rytmem čtvercových oken, s důrazem na středový rizalit se vstupem, schodištěm, vpadlými lodžiemi balkónů a atikou. Hmotové rozložení a členění stavby pak využívá srozumitelných forem, s klasickým dělením na sokl s jemnou pásovou bosáží, část pater s okny v lizénových rámcích s parapetními kazetami, výraznou římsou a šikmou střechou. Motivy jemné bosáže, lizénových rámců i čtvercových polí pak ve více dekorující formě přebírá i vstupní portikus.

Převážnou část hlavního křídla zabíraly ve všech patrech studentské pokoje, směřující do ulice. V přízemí to bylo 17 ložnic, 2 studovny, sociální zařízení, pokoje vychovatelů a nutné zázemí pro vrátného, kancelář apod. Zbylá tři patra pak měla identické půdorysné řešení s 21 ložnicemi na patro, studovnami, pokojem vychovatelů, sociálním a dalším zázemím, dohromady tak internát mohl pojmout 320 žáků v 80 pokojích, každý pro 4 nocležníky. Vzhledem k tomu, že většina oken se nacházela v soukromé části studentských pokojů, dostatek světla snad zajišťoval prosklený schodišťový trakt, a balkónové lodžie, oboje směřující do zahrady na severní straně budovy. K hlavnímu křídlu se pak směrem do dvora připojují dvě přízemní části – spojovací trakt s atriem, vedoucí do objektu s jídelnou, kuchyní, hernou a technickým zázemím. V předávacím protokolu je stavba popsána jako „zděná budova s prefabrikovanými stropy, základy z betonu proloženého kamenem, zdivo cihelné, krov tesařský vázaný, soustavy vaznicové s vaznými trámy, krytina z pálených tašek dražkových, omítky vnitřní vápenné hladké, vnější škrábané břízolitové, dlažby suterénu a půdy betonové s potěrem, chodby a příslušenství lité teraco“ s typizovanými okny i dveřmi, podle čeho nevybočuje z dobově typické technologie.

Projekt navazuje na poválečnou bytovou výstavbu padesátých let, ke které se později připojují také stavby základní vybavenosti, mezi nimi i škol a s tím spojených internátních zařízení. Stavba, která byla předána k užívání 21. dubna 1959, vzniká v době uvolnění architektům diktovaného socialistického realismu, ve svém vyznění se však výrazu sorely vzdaluje jen částečně, a to zejména ve zgrafičtění a zároveň monumentalizování určitých klasických a dekorativních forem. Vzhledem k době vzniku a typu zakázky se zde nemohl příliš autorsky projevit ani architekt budovy, Jiří Herzán (1921–2003). Ten byl v té době profesně vcelku mladým architektem, zaměstnaným v jihlavském Stavoprojektu, a projekt byl jednou z jeho prvních větších zakázek. Architekt, který se celoživotně angažoval v Sokole, a uvažoval nad koncepcí a urbanistickým řešením stanových táborů, ve kterém blízkost přírody hrála určující roli, svůj cit však nepochybně vložil do péče o okolí budovy státního žákovského domova. Jednak cíleně zachoval vzrostlé stromy v linii ulice, a stejným způsobem zdůrazňoval podstatu zanechání listnáčů také na severní straně školy, ke které měl přiléhat park a stromy v něm poskytnout místo pro odpočinek studentů. Během stavby však bylo devět vzrostlých a zdravých listnatých stromů vykáceno, proti čemu Jiří Herzán v dopise Městskému národnímu výboru zásadně, ač již marně, protestuje: „Projektant žákovského domova zahrnul proto tuto cennou vzrostlou zeleň do areálu pozemku žák. domova, a výraznou poznámkou na situaci i v průvodní zprávě upozorňoval na nedotknutelnost a nenahraditelné hodnoty tohoto komplexu vysoké zeleně.“

Zeleň v bezprostředním okolí školy sice není součástí architektury samotné, v tomto případě je však jedním z aspektů zmírňující její monumentální ráz. Zejména ve srovnání s dalšími jihlavskými státními zakázkami z této doby, kupříkladu budově bývalého Okresního národního výboru v ulici Vrchlického 46, dnes sídla policie, z let 1956–59, která ve své uzavřené čtyřkřídlé kompozici působí daleko více jako nedobytný palác. Z dobových staveb stejného typu pak lze stavbu internátu srovnat se základní školou v ulici Evžena Rošického z let 1956–58, využívající stejných kompozičních forem a architektonických prvků.

Budova nového internátu doplňuje zástavbu Žižkovy ulice, svým výrazem i situací respektující ráz, který udává sousedící Mezerova škola, a to jak v uliční čáře, v základních dimenzích, i v barevnosti. Jeho dodnes dobře zachovalá architektura sice pracuje s klasickými tvary a svými rozměry pak tíhne k mírné těžkopádnosti, nicméně svým pojetím se vystříhá zdobivé podbízivosti a využívá spíše umírněné monumentality.

Literatura a ostatní zdroje 
Audioprůvodce

Další objekty na stezce