Předválečné urbanistické koncepce Jihlavy předznamenaly pokračování hlavní dvouproudé tepny Vrchlického ulice se stromovou alejí, obklopenou veřejnými budovami a školami a napojenou na vnější silniční obchvat města. Ovšem tento koncept se s proměnami politického vedení a jeho priorit po roce 1948 realizoval pouze částečně. Ve východní části území bývalého vojenského areálu dalo vedení města zanedlouho přednost výstavbě nových bytů Sídliště I. Ještě v roce 1947 však zastupitelstvo města stačilo vyhlásit soutěž na projekt společné budovy Ústavu národního zdraví a Okresní nemocenské pojišťovny. Uspěl v ní zkušený královéhradecký architekt Oldřich Liska.
Úvodní Liskův soutěžní návrh prošel v průběhu příprav projektu významnými změnami. Rozšířil se o další části, a to zejména o přízemní křídlo na východě. Nemalý podíl na revizních a pozměňovacích plánech měl od roku 1952 architekt Jaroslav Schovánek, který od roku 1949 zastupoval jihlavský Stavoprojekt. V letech 1947 až 1948 probíhaly práce na přípravě území, samotná stavba se protáhla až do roku 1954.
Budovu architekt navrhl pro dvě provozně rozdílná, byť svou funkcí spřízněná oddělení. Ambulantní Dům národního zdraví zaujímal levé křídlo, zatímco léčebný a administrativní úsek Okresní nemocenské pojišťovny se rozkládal ve středním traktu a v pravém křídle. Kromě ordinací, poraden, čekáren a kanceláří budova disponovala několika byty pro personál, společnou zasedací síní a kuchyní s jídelnou. Liska zvolil pro tento složitý provoz osvědčenou formu monobloku s volně rozvinutým půdorysem ve tvaru H, s výrazně protáhlými křídly a bez vnitřních dvorů. Půdorys rozvinul v přízemních navazujících křídlech s dětským oddělením a dalšími provozy. Na konce hlavního průčelí umístil dva samostatné hlavní vstupy se schodišti, zastřešené mohutnými železobetonovými deskami. Z boků vstupů mířily sanitární cesty k zadním parkovištím. Průčelí středního traktu architekt doplnil pásovými okny s propojeným balkonem a lodžiemi. Bohatým členěním hmot břízolitové fasády dosáhl efektu odlehčení jinak objemného celku. Čtyřpodlažní hlavní hmotu stavby konečně ukončil valbovou střechou, boční křídlo dětského oddělení má naproti tomu střechu plochou. V jedné z mnoha vypracovaných variant projektu Liska navrhl také zastřešený a venkovní bazén, to však nedospělo k realizaci.
V zadním areálu Domu zdraví přibyla mezi lety 1960 až 1967 samostatná budova infekčního pavilonu od pražského architekta Kamila Ossendorfa (zbourána v roce 2015). Na pravé křídlo zdravotního střediska navázala v 70. letech přístavba krčku spojujícího s ním nové pavilony. Kancelářské prostory původní Okresní nemocenské pojišťovny záhy prošly přeměnou na lékařské ordinace. V horním patře křídla původní pojišťovny původně sídlilo oddělení vanové vodoléčby s masáží a zábaly, časem však zaniklo.
Oblastní zdravotní středisko neboli Dům zdraví, jak je dnes ústav v Jihlavě nazýván, se stalo součástí koncepce přesunu jihlavské zdravotní péče na volné severozápadní předměstí. Okraj města poskytoval dosud nezastavěný a dostatečně velký prostor pro rozvoj zdravotnických a nemocničních kapacit a také čistší ovzduší než to, jaké nabízelo dosavadní místo nemocnice v centrální oblasti města při ulici Legionářů. Stylově lze stavbu zařadit do pozdního funkcionalismu druhé poloviny 40. let. Prvkům tohoto stylového odstínu odpovídá prosté a účelné půdorysné a hmotové uspořádání s důrazem na horizontalitu, pásové řazení oken, krytá loubí vyzdvižená na subtilních sloupech, luxferové stěny a stropy, oblé tvary hmot, převážně symetrická kompozice a použití valbové střechy nad hlavním křídlem. Liska v této stavbě dosáhl monumentálního výrazu, který Jihlavu obohatil o ojedinělý příklad pozoruhodné a kvalitní architektury 40. let.
JL
