Dům kultury a odborů

 

Architektonická soutěž na zpracování projektu pro jihlavský kulturní dům proběhla na konci roku 1955. Jako vítězný z ní vyšel návrh manželů Věry a Vladimíra Machoninových ze Státního projektového ústavu v Praze. Politicky protěžovaný typ kulturního domu měl nahradit většinu kulturních a spolkových zařízení ve městě a zajistit tak nad nimi lepší kontrolu. Jihlavský dům patřil k největším v celé republice. Ustoupit mu musel celý blok městské zástavby mezi ulicemi Havlíčkova a Tolstého. Finálnímu realizovanému projektu předcházelo několik přepracování v duchu měnících se výtvarných názorů. Soutěžní varianta z roku 1955 odpovídala ještě představám o architektuře socialistického realismu. Počítala s vysokým vstupním portikem vyneseným na sloupech a završeným klasicizující atikou a také s mohutným kvádrováním v přízemí celé budovy. V realizačním projektu architekti zapustili monumentální portikus se šesti vysokými pilíři do objemu stavby v linii průčelí navazujícího středního křídla a celkově jejich návrh opustil historizující detaily ve prospěch působení strohých čistých forem. Zejména v interiérech se uplatnil nastupující vliv bruselského stylu šedesátých let.

Polyfunkční budova sestává ze tří obdélných křídel, která ustupují prostranství ponechanému pro zeleň před průčelím. Venkovní prostor za severním křídlem měla v původním projektu zaujímat parková zóna s dětským hřištěm. Programově měl dům uspokojit široké spektrum aktivit. Největší západní křídlo s hlavním vstupním pilířovým portikem tvořilo těžiště společenského života. Zahrnuje dva velké sály nad sebou, které propojují schodišťové vestibuly s jižním světlem. Divadelní a filmový sál v přízemí pojal až 525 diváků. Jeviště v něm dodnes disponuje točnou, zachoval se také balkon nad hledištěm s působivě zvlněným zábradlím. Zasvé vzala sedadla v hledišti ve žluté barvě a také zapuštěný kruhový lustr z mléčného skla. V estrádním sále pro 800 sedících diváků, umístěném do patra, se zachovaly parkety z dřevěné intarzie. V nejvyšším podlaží při východním průčelí se nacházel menší sál pro balet. Střední křídlo architekti vyhradili pro restauraci s kuchyní a knihovnu s čítárnou, dále zde byl přednáškový sál, výtvarný ateliér, výstavní sál, zasedací síň, fotolaboratoře a různé pracovny a klubovny. Samostatnou suterénní část tvořilo dětské oddělení se sálem a jevištěm loutkového divadla, bufetem, hernami a dílnami. Východní křídlo sloužilo administrativnímu a technickému zázemí, klubovnám a zájmovým kroužkům. Věra Machoninová navrhla v roce 1993 dodatečnou nástavbu objektu, která na severním křídle svým skulpturálním tvarováním přestupuje linii korunní římsy a vytváří dojem mohutného střešního baldachýnu. 

Zvláštní důraz architekti kladli na kompletní vybavení interiéru. Na jeho návrzích se s Machoninovými podílel architekt Miloslav Mašek a také řada výtvarníků. Malíř Arnošt Paderlík navrhl vitrážové okno osvětlující vestibuly hlavních sálů z jihu. František Jiroudek namaloval rozměrný obraz ve vestibulu estrádního sálu. Na výzdobě dále spolupracovali Jan Simota, František Burant, M. Nováková, Karel Lapka, Marie Zábranská a Miroslav Fencl. Architekti společně s výtvarníky navrhli vybavení interiéru do posledního detailu a pečlivě vybírali barevné a materiálové kombinace. Převládala šedá, modrá a žlutá, stěny v interiérech pokrývaly různé druhy mramoru a dřevěných obkladů. Venkovní fasáda má obklad z tepelského trachytu. Veškeré dílčí prvky původního vybavení, jako byly oblé tvary svítidel, schodišť, ukončení zábradlí, židlí, barevné kompozice a další detaily, vytvářely originální kultivovaný celek, který bezpečně prozrazoval nástup bruselského stylu.

Kulturní dům v Jihlavě v době svého vzniku patřil k největším a nejzdařilejším domům tohoto typu u nás a současně se stal první významnou realizací v díle manželů Machoninových. Řešením fasád a hmotovým pojetím mohutného vstupu bez okázalých zdobností stavba náleží do proudu klasicizujícího monumentalismu. Strohost vnějšku však harmonicky vyvažují zvlněné linie tvarů, barevné a materiálové kombinace a celkově útulná atmosféra vnitřního prostoru. Autoři stavby se již nepodřizovali pravidlům předchozí éry socialistického realismu a zvláště v interiérech se přihlásili k mezinárodním tendencím v architektuře šedesátých let. Důraz kladli na podíl kvalitního výtvarného a uměleckořemeslného zpracování, který činil tři procenta z celkového rozpočtu stavby. Celkově stavba stála 25 milionů Kčs. Dům kultury a odborů dodnes z větší části slouží původním účelům. Dispozičně zůstal téměř beze změn, interiérové vybavení se však bohužel zachovalo jen v omezené míře.   

JL

Literatura a ostatní zdroje 

Další objekty na stezce