Šest nájemních domů si v bloku při Štefánikově náměstí pro své zaměstnance nechala v letech 1926 a 1927 navrhnout architektem Vladimírem Bolechem státní tabáková továrna. Ta v Jihlavě působila již od roku 1851 a na dlouhou dobu se zde stala největším podnikem (například roku 1900 zaměstnávala na dva tisíce osob). V období první republiky lze považovat za mimořádné její snahy v oblasti péče o zaměstnance. Mimo těchto nájemních domů pro ně vybudovala moderní lázně, které zaměstnanci mohli využívat zdarma, a dále jim například poskytovala ochranné obleky a zajišťovala možnost stravování.
Stavbu třípatrových zděných domů provedl jihlavský inženýr Jaroslav Čeleda v letech 1927–1929, tedy ještě před vypuknutím hospodářské krize. Ve stavebních plánech jsou domy navrženy vždy po dvojicích a dle toho byly také po sobě stavěny – od rohu ulic Mahlerovy a mírně se svažující ulice Malátovy domy postupně zaplňovaly proluku až po Štefánikovo náměstí, kde se napojily na dům paní Honsigové z roku 1927.
Fasády domů Bolech navrhl jako architektonický celek, který se směrem na Štefánikovo náměstí jen nepatrně odlišuje od domů směřujících do Malátovy a Mahlerovy ulice. Jako výrazně sjednocující se projevuje zejména dělení fasády horizontálními pásy a užití bílé režné cihly v meziokenních prostorech a na krajních částech rohových domů. V případě domů v Mahlerově a Malátově ulici architekt akcentoval střední osu zahloubenou vstupní nikou a lodžiemi, které jsou dnes již ve většině případů zaskleny. Tyto otvory navíc přerušují průběžnou linii oněch výrazných pásů. V rohovém domě v Mahlerově ulici Bolech prostor lodžií rozdělil zděnou příčkou, na které se průběžný pás znovu napojuje a vytváří tak dojem pilíře. Zajímavým detailem jsou na těchto domech upevněné kovové vlajkové stožáry s rokem dostavby 1928 a 1929.
Domy obracející se ke Štefánikovu náměstí, jež byly z tohoto celku dostavěny jako poslední, mají jinak nastavenou úroveň přízemí. Přestože jsou tedy architektonicky sjednoceny, své vedlejší domy převyšují zhruba o 120 cm. Odlišná je i kompozice, do níž se navíc propisují schodištní haly vysokými prosklenými rizality soustředěnými při krajích domů, při nichž je vždy přisazena ještě osa lodžií.
Do dvoutraktové dispozice celku se architektovi podařilo umístit 66 bytů s jedním nebo dvěma obytnými pokoji, se samostatnou kuchyní, předsíní, sociálním příslušenstvím, spíží a balkonem nebo lodžií. Jednotlivým bytům příslušel i sklepní prostor a společná prádelna v půdním patře. Původně byly do domu zavedeny plynovod, vodovod a elektrické osvětlení. Vytápění zajišťovala kachlová kamna každého bytu zvlášť.
V kontextu meziválečného období v Jihlavě lze tento celek domů považovat za jeden z architektonicky nejucelenějších a současně nejvydařenějších. Přestože jsou domy spíše esteticky skromné, naopak orientované na ekonomičnost a funkčnost, nelze jim upřít z moderny čerpající proporční a materiálové kvality, které jim architekt Bolech bezesporu vtiskl. O tom mimo jiné svědčí i fakt, že hned zpočátku 30. let převzal vzhled Bolechových domů, včetně užitého materiálu, třebíčský architekt František Brázda pro dva nájemní domy, jež si nechalo postavit Obecně prospěšné stavební a bytové družstvo pro Rantířov a okolí hned v protějším bloku v Malátově ulici 7 a na Štefánikově náměstí 9. V porovnání s předlohami však domy ono kvalitní proporční zpracování poněkud postrádají.
LVo
