Prostor dnešní čtvrti obyvatelé Jihlavy mnohdy nazývají Na Slunci (z německého Zur Sonne, podle názvu hostince doloženého k roku 1764). Název Lidická kolonie oficiálně nese od konce druhé světové války. Před rokem 1939 byl nezastavěnou lokalitou jižního předměstí města. Rámují ho dopravní tahy Znojemské a Brtnické ulice, na severu ulice Tylova a na jihu právě Lidická kolonie.
S příchodem okupačních nacistických vojsk 15. 3. 1939 a se vznikem protektorátu Čechy a Morava se v Jihlavě začalo radikálně měnit plánování jejího dalšího stavebního rozvoje. Souviselo to s centrální funkcí města v německém jazykovém ostrově, jakož i s faktem, že německojazyční Jihlavané většinou vnímali německou armádu jako osvoboditele, a z toho pocházela silná snaha budovat město v duchu nacionálně-socialistické architektury. Například už v roce 1940 vydala správa města zákaz stavby nových domů s rovnou střechou, typickou pro české moderní budovy předchozí doby.
V Jihlavě už dlouho panovala bytová nouze. Vládní komisař pro Jihlavu Leo Engelmann dokonce označil situaci za bytovou kalamitu a přislíbil rychlou nápravu. Prvním započatým projektem se stala výstavba vzorového sídliště („Siedlung“) na jihu Jihlavy. Pomístní jméno Na Slunci němečtí správci města rádi přijali, a to v souladu s nacistickým mýtem o fiktivní sluneční rase Árijců.
Projekt počítal se 73 domy pro jednu rodinu, s 24 dvojdomky a s 34 obytnými dvouposchoďovými domy, jak je zřejmé z dochovaného výkresu sídliště datovaného k 13. 11. 1939. Vyplývá z něj, že středem sídliště měla vést široká ulice zakončená rozsáhlým centrálním prostranstvím a společenským domem uprostřed něho. Mezi pamětníky kolovala spekulace, že tento dům měl mít tvar hákového kříže. Vyvrací to však plánek sídliště v místních novinách Mährischer Grenzböte.
19. 8. 1939 v 16 hodin proběhl za účasti ministra bez portfeje a patrona projektu Arthura Seysse-Inquarta slavnostní výkop nového vzorového sídliště Na Slunci. Přihlížely tomu čtyři tisíce lidí včetně místních nacistických funkcionářů, okresního hejtmana Karla Koblischka, krajského vedoucího NSDAP Raimunda Siegla a starosty Jihlavy Lea Engelmana. Jochem Tootsmann, předseda jihlavského bytového spolku, tehdy oznámil, že první obytný dům zde má vyrůst do šesti měsíců. V první fázi se započalo s budováním 90 bytů a ty se opravdu podařilo dokončit ve stanoveném termínu. Stavební projekty pro obytné domy zpracovali architekti Anton Endler a Adalbert Teschner, stavebním dozorem pověřil Rasový a osídlovací úřad v Berlíně Jochema Tootsmana. Typové podklady po nízké domky dodal v roce 1939 Otto Scholtz, pro jednoposchoďové řadové domy pak v roce 1941 brněnský architekt František Kalivoda.
Z plánu se však uskutečnil do konce roku 1941 pouze zlomek. Na projekt již nezbývaly finance, které nacistický režim vkládal do vedení války. Na vybudovanou část výstavby sehnal starosta Engelmann půjčku ve výši 5 milionů korun s nízkou úrokovou sazbou. Půjčka se později navýšila na 10 milionů a dům pro jednu rodinu měl stát 50 až 60 tisíc korun.
Stavby sídliště Na Slunci lze ze stylového hlediska označit za Heimatstil, typický pro nacionálně-socialistickou bytovou architekturu 30. a 40. let 20. století. Jeho příklady lze u nás najít zejména v oblastech s výraznou německou většinou. Heimatstil se vyznačoval stavbami rustikálního typu, které měly zapadat do představ nacistů o ideální německé venkovské krajině. K jeho typickým znakům patřily vysoké sedlové střechy s vikýři a mohutnými komíny. Štíty domů svým dřevěným obložením imitují hrázděné stavby. Prosté fasády pak zdobí výrazná kamenná ostění se segmentovým záklenkem a dřevěné okenice.
Obytné domy z první fáze výstavby, podél dnešní ulice Znojemské, koncipovali jejich projektanti jako podsklepené, jednoposchoďové s podkrovím a vždy se dvěma byty o rozloze 52 m² v přízemí i v prvním patře. Podkroví sloužilo jako půdní prostory. Nejspodnější část se dělila na sklepy, společné prádelny a protiletecký kryt. Schodiště umisťovali architekti do středního traktu. Fasády domů jsou prosté, nezdobené, mají jen zvýrazněné ostění dvoukřídlých tabulkových oken. Střecha má vysoký sedlový tvar, vystupují z ní vikýře a komíny.
Nízké domky přízemní se uvnitř dělily na suterén, přízemí a obytné podkroví. Ve sklepích bychom našli protiletecký kryt, umývárny a stáje. Přízemí se skládalo z obývacího pokoje, ložnice a kuchyně, podkroví obsahovalo malé komůrky. Vysoké střechy měly obklad pálenou žlábkovanou krytinou, štíty obklad dřevěný. Dřevěné okenice často zdobily lidové motivy.
Nízké jednorodinné domky dostaly tvar jednoduchého kubusu. U řadových dvojdomků však šlo o různě velké a do sebe zaklenuté objekty s kamennou podezdívkou. Mezi obyvatele kolonie patřili například Franz Wehrmann a Ernst Schenk, oba v různém čase velitelé Hitlerjugend v Jihlavě.
Po druhé světové válce zažili němečtí obyvatelé Jihlavy odsun, a to včetně uživatelů sídliště Na Slunci. Na paměť obětí heydrichiády sídliště dostalo název Lidická kolonie. Noví majitelé jeho domy postupně přestavěli, v původním stavu se jich dochovalo málo. Pouze nezaměnitelné vysoké sedlové střechy a vikýře, u několika domů pak i zachované dřevěné okenice připomenou Heimatstil. Na Lidickou kolonii se dnes díváme jako na zajímavé svědectví o protektorátní architektuře a vůbec o tragické a bolestné době, která nenávratně proměnila osudy mnohých Čechů i Němců.
MS
