Vila Otto Steffela

   

Rodinný dům v řadové zástavbě stojí téměř na začátku Telečské ulice, která se vine od centra, tvoříc jednu z tepen Matičního (Panenského) předměstí. To se právě ve dvacátých a třicátých letech hojně prostavuje jako rezidenční čtvrť Jihlavy, ve stylu jakési varianty na zahradní město. Jeho typická forma výstavby, zahradní vilové domy, ekonomicky i pozemkově poměrně neúsporná, je zde nahrazena hospodárnější variantou řadových rodinných domů v menších zahradách.

Stavitel a jihlavský Němec Konrad Weigner byl autorem mnoha takových řadových domů na tomto předměstí, zejména v ulicích Telečská, Seifertova, Wolkerova a Bratří Čapků, které projektoval pro dělnické bytové družstvo Gemeinnützige Arbeiter-Bau & Wohnung-Genesenschaft. Jiné Weignerovy práce v rámci Jihlavy jsou pak vily pro soukromé, nejčastěji německé objednavatele, které se vyznačují honosnějším a více individualizovaným řešením. Takové je i provedení dvou sousedících vil č.p. 1727 a 1728, stejně jako rohové vily č.p. 1726, u níž se Weignerovo autorství dosud předpokládalo.

Původní projektová dokumentace k tomuto rodinnému domu se nedochovala, s výjimkou půdorysu suterénu a přízemí domu s poznámkou „projekt schválen výměrem ze dne 22/dubna 1915“. Další informace lze pak zjistit pouze na základě srovnání dokumentů právě ke dvěma sousedním vilám (v nichž je jako majitel domu č.p. 1727 uveden Max Kohnstein a č.p. 1728 Konrad Weigner), které zachycují i stav jejich bezprostředního okolí. V době nákupu těchto pozemků a výstavby, která proběhla mezi zářím 1928 a srpnem 1929, udělil souhlas s projektem soused dr. Otto Steffel, který obýval již stojící rohovou vilu č.p. 1726. Stejně tak mapa z roku 1924 pak ukazuje půdorysně shodnou stavbu právě v místech č.p. 1726 v ulici Telečská. Roku 1932 je pak jako majitel vily č.p. 1728, původně Weignerovy, uveden Julius Zupka. Pokud můžeme rohovou vilu č.p. 1726 s Weignerem spojit, pak nejpozději právě k tomuto datu. Lze předpokládat, že Weigner dům někdy mezi lety 1929 a 1932 zakoupil, a přestěhoval se do něj buď z vily č.p. 1728, anebo ještě z jeho původního bydliště v ulici Na Valech 10, a provedl na něm drobné stavební úpravy. Tyto závěry, které upravují původně předpokládané autorství Weignera, by vysvětlovaly, proč se tato vila svým výrazem i kvalitou liší od jiných architektových domů, v neposlední řadě právě těch v jejím bezprostředním sousedství.

Třípodlažní dům se svou uliční fasádou vyznačuje prostým, subtilním a elegantním řešením s arkýřem propisujícím se do obou jeho pater, jako polygonální a v patře segmentový. Podlaží domu sestávají ze suterénu, dvou obytných pater ve zvýšeném přízemí a v patře (jevící se tak jako první a druhé patro), a patrně půdního patra. Částečně půdorys z plánů k výměru z roku 1915 a pak také kresba půdorysu pozdějších spolumajitelů nemovitosti, Karla Holého a Karla Macha (jimž jakožto účastníkům odboje byly byty v domě jako konfiskovaný majetek přiděleny dne 9.9. 1950), ukazuje alespoň stav domu v padesátých a šedesátých letech, kdy každý se svou rodinou obývali jedno jeho patro. Výkresy přízemí a prvního patra ukazují dvojtraktově uspořádaný byt se dvěma pokoji situovanými jihovýchodně do uličního traktu, a zázemím s kuchyní, pokojíkem pro služebnou (v kresbě označeno jako „kabinet“, místnost odvětrávaná pouze přes kuchyň nebo sousedící verandu), verandou, spíží, koupelnou a WC umístěnými do traktu zadního, s okny směřujícími do zahrady. Tato místnost v přízemí i prvním patře byla pozdějšími úpravami opatřena okny na jihozápadní fasádě. Charakter místností v době, kdy dům obývaly minimálně dvě rodiny, zřejmě značně ovlivnila pozdější potřeba dvou samostatných bytových jednotek v každém patře. Vzhledem k dvojtraktovému uspořádání půdorysu a absenci haly, respektive chodby ve středu kompozice, má každý z bytů výrazně průchozí charakter. Na ten si také tehdejší majitelé Karel Holý a Karel Mach stěžovali, a neúspěšně žádali o povolení ke změně uspořádání místností. Kupříkladu už tak malá kuchyně o výměře 9,48m2 měla troje dveře a dvě okna, a tím pádem zbylo pramálo místa k umístění kuchyňského zařízení.

Archivní dokumenty z šedesátých let pak hovoří o poměrně špatném stavu domu, zejména o podmáčení zdí, úplně promáčeném suterénním bytě a o tom, že dům nebyl do dané doby nijak udržován. V této době bylo na žádost tehdejších majitelů vyměněno původní oplocení v podobě kamenné zídky se sloupky a dřevěným plotem, které se zřítilo, a bylo nahrazeno kovovými sloupky s drátěným pletivem.

Na domě proběhly další menší stavební úpravy, jako např. doplnění oken na jihozápadní fasádě, osazení dveří na místě okna na fasádě suterénního podlaží (obě úpravy proběhly v roce 1966), anebo náhrada původních za plastová okna v přízemí. Jinak se dům zdá být v zachovalém původním stavu. Je to celkem netypické pro oblast Matičního předměstí, kde bylo mnoho domů jakožto rodinných později upraveno.

V rámci jihlavské produkce vilových domů zapadá tato stavba do historizujícího proudu dvacátých let. Jeho fasáda nese barokizující stylizované znaky a detaily, jako je vysoký štít strmé střechy, voluty, jimiž se střecha napojuje na hmotu domu, a štít prolamující stylizované kasulové okno. Jmenované znaky dodávají celkovému vyznění domu eleganci a lehkost, které by z něj činily Weignerův jistě nejvydařenější realizovaný projekt, nicméně, jeho podílem na domu si zde bohužel nemůžeme být jisti, a to i přes znalost jeho jiných jihlavských projektů. Jméno autora, který někdy do roku 1924 vilu zhotovil, tak zatím zůstává neznámé.

Literatura a ostatní zdroje 

Další objekty na stezce