Městská elektrárna

   

„Jihlava chce také svou dráhu, když ji mohou mít i menší města v monarchii“, zněl titulek v místních novinách Iglauer Volksblatt roku 1898. V té době již v Jihlavě stálo nádraží Českomoravské transverzální dráhy (Böhmisch-Mährische Transversalbahn, BMTB), dnešní Jihlava-hlavní nádraží. Záměrem vedení města Jihlavy bylo propojit nádraží a centrum města městskou tramvajovou tratí, jež by sloužila pro přepravu osob i dopravu nákladní. Již mezi lety 1898–1899 projednávala jihlavská městská rada první projekty na zřízení městské dráhy. V posuzování nejvhodnějšího plánu pokračovalo město až do roku 1906. Zamítlo například návrh na parní dráhu i nevyhovující kolejový rozchod. Jako nevýhodné se jevily i finančně příliš nákladné projekty.

V roce 1904 převzal vedení města nově zvolený starosta Vinzenz Inderka (1855–1934) a rozhodl se myšlenku městské dráhy dotáhnout do konce. Vyzval inženýra Friedricha Rosse (nar. 1850) z Vídně, jenž se specializoval na rozšíření elektřiny ve Vídni, k posouzení návrhu trati a zároveň k vypracování projektu budovy elektrárny, která měla trať malodráhy napájet elektrickou energií. O dva roky později konečně městská rada schválila finální podobu projektu jednokolejné městské pouliční dráhy, a to s úzkým rozchodem 1000 mm (nakonec pouze pro přepravu osob), a s tím spojené výstavby plně vybavené budovy elektrárny. Radnice k tomu účelu obdržela půjčku 1 milion korun od Německé spořitelny v Praze. Z toho náklady na dráhu a nákup vozů činily 300 tisíc, elektrárna s vybavením stála 500 tisíc korun.

Traťová vedení elektrické dráhy dodala vídeňská firma AEG Union, která roku 1908 instalovala rovněž první dva osmnáctimístné vozy. Trať vystavěla firma Leo Arnoldi, taktéž z Vídně.

Pro novou elektrárnu obec vyčlenila místo na svém pozemku, které původně pronajímala městským jatkám. Pod architektonickým projektem je podepsán stavební úřad, který v té době vedl Johann Schlögl, vrchní inženýr stavebního úřadu. Návrh fasády byl vypracován Kajetánem Malnatim. Pro zajištění pohonu elektrárny si město vybralo vagonku a strojírnu Grazer Wagonnen und Maschinenfabrik ze Štýrského Hradce, která dodala dva tříválcové dieselové motory výkonu 200 HP a jeden dvouválcový o výkonu 130 HP. Vídeňská pobočka společnosti Siemens-Schuckert vybavila elektrárnu třemi generátory a jedním dynamem o výkonu 32 kW, které měly sloužit pro napájení malodráhy. Do vedení elektrárny město jmenovalo inženýra Rudolfa Stricknera, bývalého konstruktéra firmy Siemens-Schuckert. Dne 26. srpna 1909 předala městská rada slavnostně celý projekt veřejnosti. Do provozu tak obec uvedla nejen elektrárnu, ale zároveň také pouliční dráhu, novou vozovnu s remízou a nový železobetonový most přes řeku Jihlavu se secesními detaily.

Dieselová elektrárna napájela dráhu o celkové délce 2,7 km s osmi zastávkami, které se jmenovaly Severozápadní nádraží, Dřevěné mlýny, Jatky, Elektrické podniky (zde bylo prudké stoupání 77,66 promile), Josefské náměstí (dnes náměstí Svobody), Schillerova (dnes Komenského) a Hlavní náměstí. Na trati bylo použito 3,1 km kolejí a 10 výhybek. Samotná elektrárna stála na 1,36 km dráhy. V říjnu 1908 začali první obyvatelé z řad měšťanů odebírat elektrický proud pro své domácnosti. Kromě tramvajové dopravy napájela elektrárna také městské domy a menší podniky v okolí.

Budova elektrárny je vystavěna na podlouhlém obdélníkovém půdorysu, z režných cihel, se sedlovou střechou. Fasádu zvýrazňuje plastický štukový dekor. Původně členilo podélnou fasádu šest zaklenutých industriálních oken v šesti polích, ale do dnešních dnů se zachovalo pouze halové okno v průčelí. To je lemované vysokými pilíři se zaoblenými kamennými vrchlíky po obou stranách. Ve štítu nad oknem se motiv opakuje. Zde se také nacházel původní německý nápis Städtiche Elektrizitätswerk Iglau. K halové části strojovny byla z východní strany přistavěna dvoupodlažní budova s plochou střechou, která obsahovala doplňující zázemí elektrárny, dílny a kanceláře. Prostor haly se v přízemí propojoval s prostorem rozvodny. V roce 1931 byla část strojovny prodloužena o další pole, okna boční fasády později nahradila vrata a jižní fasáda tím přišla o hlavní část štukové výzdoby.

Postupným dokupováním motorů se celkový výkon elektrárny průběžně navyšoval. V šedesátých letech přešlo město na dálkovou elektrickou síť, činnost elektrárny skončila, vybavení se demontovalo. Dnes se zde nachází sídlo firmy dodávající energii na náš trh.

MP

Literatura a ostatní zdroje 
Audioprůvodce

Další objekty na stezce