Patrová vila, dnes sloužící jako fara Českobratrské církve evangelické, byla postavena mezi lety 1883–1884 dle plánů Franze Langa a Ignaze Langa. Vznikla na objednávku Johanna Ignaze Christa, německého obchodníka se železem. Ten se novostavbou na pozemku v ulici Vrchlického, dříve Bräuhausgasse, rozhodl nahradit dosavadní objekt ve svém vlastnictví.
V roce 1911 vilu koupil německý sbor evangelické lutherské církve augšburského vyznání, který byl v Jihlavě založen v roce 1877 v návaznosti na hnutí Los von Rom. Vysvěcena byla 29. 10. 1911. Církev objekt vlastnila a využívala až do roku 1946, kdy na našem území oficiálně zanikla a kdy byla velká část jejích členů odsunuta. Po válce přešla fara spolu s nedalekým evangelickým kostelem do správy Českobratrské církve evangelické, která s německým sborem udržovala úzké vztahy a od roku 1929 s ním dokonce sdílela bohoslužebné prostory. Stavba prošla mnohými úpravami, od méně či více významných interiérových zásahů (například 1946 posunutí příček v prvním patře, 1950 vybourání příčky v přízemí, 2015 kompletní rekonstrukce přízemí) až po opravu krovu, výměnu střešní krytiny (2006) a původních oken (2008). Nejradikálnějším zásahem se však v 70. letech stalo nahrazení autentické členité a zdobné fasády unifikovanou břízolitovou omítkou, v důsledku čehož se narušila původně vysoká památková hodnota budovy. Právě tato nevratná stavební úprava se v roce 2005 stala hlavním důvodem pro neprohlášení objektu za kulturní památku. V 70. letech se proměnil také vztah vily k okolnímu prostředí – původní ohradní zeď s bránou na střední ose vstupního průčelí byla v souvislosti s výstavbou sousedních panelových domů zbourána. Stavba se tak v současnosti nachází ve volně přístupné zahradě, jejíž intimní ráz se alespoň částečně zachoval díky sadovým úpravám.
Stavbu vilového typu z konce 19. století obvykle označujeme za zástupce zajímavější linie historizující architektury a stylově ji řadíme k novorenesanci. Hlavní průčelí, otevírající se směrem do ulice Vrchlického, pojali autoři vily jako trojosé, se vstupním rizalitem na středu. Zaklenuté vchodové dveře jsou pomocí schodů vyneseny nad úroveň okolního terénu a kryté portikem, tvořeným dvojicí postranních toskánských sloupů a vzdušným balkonem s původní kovanou mříží. V přízemí i v prvním patře rizalit z obou stran doplňuje vždy jeden lizénový rámec s kruhovým oknem v jeho středu. Celý rizalit zakončuje stlačený segmentový štít, taktéž s malým kruhovým světlíkem na jeho střední ose. Obě části vstupní fasády, rozkládající se po stranách rizalitu, architekti pojali plošně a jednoduše, vždy s jedním zaklenutým oknem v přízemí a obdélným oknem v patře. Dnes střídmě pojednaná stavba měla ve své původní podobě výraznější architektonické členění a bohatší zdobení. Zatímco střední rizalit pracoval s florálními motivy pokrývajícími plochy lizénových rámců, nepředstupující části vstupní fasády architekti rytmizovali pomocí bosáže. Úpravy ze 70. let zbavily stavbu mimo jiné klasicizující římsy a dekorativního ostění oken a dveří s klenáky a nadokenními štíty.Průčelí obrácené do zahrady navazuje s drobnými odchylkami na rozvržení vstupní fasády. Kvůli absenci rizalitu je plošnější a k jeho většímu provzdušnění přispívá navýšení počtu oken ve střední části. Vstup je taktéž pomocí schodů vynesen nad úroveň terénu, doplňuje ho však nekrytá veranda, která obyvatelům domu umožňuje pohodlný pobyt v zahradě. I tato strana domu prošla v 70. letech radikální proměnou. Stavba přišla nejen o dílčí dekor, bosování, římsy a ostění, ale i o čtveřici okrasných váz při vchodu. Především však zanikl mohutný stlačený štít, který završoval vstupní část fasády na pomezí mezi patrem a přízemím. Jediný dodnes dochovaný prvek představuje kruhový medailon s hlavou ženy, který nalezneme nad dveřmi – v místech, která původně ohraničoval zaniklý štít.
V interiéru přízemí se dnes nachází velká sborová místnost, která vznikla propojením několika původních menších prostorů. Dále je sem umístěno sociální zařízení a kancelář faráře. V původním půdorysném rozvrhu, který se v průběhu let proměňoval, obsahovalo každé podlaží hlavní sál, dva postranní pokoje, dva kabinety a sociální zařízení. Tomuto rozvrhu stále částečně odpovídá farářský byt rozkládající se v patře vily.
AB