Vila se nachází na území bývalého Panenského předměstí v prostoru vymezeném zaniklým barokním opevněním z dob třicetileté války. Ulice Jana Masaryka se ještě v roce 1940 jmenovala Am Wallgraben – Gasse (Na Příkopech, Na Valech). Na plánu města z roku 1829 můžeme vidět průběžnou nerovnost připomínající příkop zhruba v místech dnešní vily. Roku 1755 byla Jihlava oficiálně zrušena jako pevnost a opevnění bylo následně likvidováno a příkop zavážen. Terénní odchylka, kterou v místě dodnes vnímáme a na kterou stavby v ulici Jana Masaryka dodnes reagují, je pozůstatkem zaniklého příkopu. Kolem poloviny 19. století se místo nazývalo Beim Friedhofe (U Hřbitova). Nejstarší stavbou v okolí je původně hřbitovní kostel sv. Ducha pocházející z roku 1572 a dodnes dochovaný v podobě z 90. let 19. století. Dnešní Smetanovy sady vznikly na ploše bývalého hřbitova v roce 1891. Zástavba v místě sledovaného domu je poprvé doložitelná na mapě Jihlavy s okolím k roku 1825. Objekt, který na místě stával před vilou, byl primární zástavbou, nerespektoval stávající ulici a měl obdélný půdorys s odstoupenou zadní přístavbou.
V srpnu roku 1901 byl k povolení o územním řízení předložen situační výkres zachycující tuto přístavbu v původní podobě a k němu přimknutou stavbu jednopodlažní vily s terasou rozšířenou oproti původní demolované stavbě o cca tři metry jižním a jeden metr západním směrem. Z výkresu terénního řezu je zřejmé, že terén byl tehdy poplatný starému příkopu a musel být pro výstavbu zčásti navezen. V dubnu roku 1902 posuzoval úřad nový výkres zachycující vilu v následně uskutečněné podobě. Ta spočívala nejen ve změně přístupu k zadnímu staršímu křídlu, ale především ve zcela nové aktuálnější kompozici hmoty směrem do zahrady a zároveň v přesahu původní uliční čáry směrem do ulice. Z provedení stavebního výkresu vyčteme, že se změnil projektant, i když stavitel zůstal stejný. Demolici původního domu na místě vily (tou dobou čp. 187) úřad povolil v květnu roku 1902. Zadní křídlo bylo tehdy patrně ubouráno jen zčásti, zbývající jeho část se přimkla k novostavbě, na níž byl do poslední obnovy ještě patrný její otisk.
Původní majitelka vily Marie Karas se narodila v roce 1867 a pocházela z Chlumce nad Cidlinou. V Jihlavě žila se svou dcerou Marií Annou od roku 1897. Marie Anna se narodila v roce 1889 ve Vídni. Roku 1899 se poručníkem mladé Marie Anny stal továrník a podnikatel v oboru soukenictví Karel Schumpeter z Třeště a po jeho smrti v roce 1906 byl dodatečně uznán jejím otcem. Marie Karas sama sebe při sčítání lidu v roce 1910 označila za katoličku mluvící německy. O zaměstnání Marie Karas toho moc nevíme. Ze soudních spisů je zřejmé, že s Karlem udržovala dlouholetý vztah. V roce 1901 vlastnila i sousední dům ve Dvořákově ulici 12 (Geistgasse 12), kde byla ještě v roce 1910 hlášena k pobytu. V roce 1908 vilu na ulici Jana Masaryka prodala židovské rodině Hellmanových a usídlila se v Praze. Vztah Marie ke Karlu Schumpeterovi je s největší pravděpodobností vodítkem k pochopení velkorysého a zároveň individualizovaného architektonického výrazu stavby.
Josef Kubička, zednický mistr a stavitel, který stavbu prováděl, pocházel z Tábora a byl v té době jedním z mála původem českých a úspěšných stavitelů v Jihlavě. Vedle řady jiných projektů se podílel na výstavbě budovy soudu (dnes vysoká škola) v Tolstého ulici nebo na dvojici secesně vnímaných činžovních domů (č. o. 23 a 25) v ulici Mahlerově z let 1902–1903, které jsou soudobé s vilou Marie Karas.
Ladislav Novotný (1873–1938), architekt a stavební podnikatel, spolupodepsaný na výkresech vily, pocházel z podnikatelské rodiny z Počátek. Po studiích na vyšší stavební průmyslovce v Praze pokračoval ve studiu v letech 1897–1900 na vídeňské akademii v architektonické speciálce Victora Luntze, kde byl za své studium vyznamenán. Jeho autorské a podnikatelské dílo je soustředěno hlavně v Počátkách a okolí a v Českých Budějovicích. Zajímavě je poznamenala tvůrčí spolupráce s architektem Antonínem Hübschmannem.
Ke stavbě se bohužel nedochovalo mnoho archivní obrazové dokumentace. Stěžejním zdrojem informací se staly původní plány. Dílčí ilustraci vývoje domu poskytují kusé informace o stavebních změnách. Nejzajímavější z nich jsou výkresy z roku 1957, zachycující možná jeho tehdejší podobu, a odhadní list nemovitosti z roku 1952. Další doklad představuje fotografie z roku 1969 a popis stavby z roku 1980. Na základě těchto informací a dochované materie odvozujeme zamýšlenou podobu a koncepci vily, které byly předmětem zájmu v rámci poslední provedené obnovy.
Jde o solitérní stavbu o jednom podzemním a třech nadzemních podlažích. Z východu vila přiléhá k existující přízemní hospodářské zástavbě. Neobvyklé umístění uvnitř nově vznikajícího bloku je důsledkem vyjednávání vedeného s ohledem k existenci starší zástavby v těchto místech.
Ze srovnání původních plánů a realizace vyplyne, že některé části stavby byly provedeny odlišně. Z původních plánů není provoz domu zcela jasný, nicméně v obecnosti byl asi následující. Předzahrádka byla přístupná z pravé strany, jako je tomu dosud, a na přístupové trase k domu architekt plánoval malou piazzettu. Rozdíl úrovně venkovního terénu a podlah v domě byl obdobný jako dnes a překonávaly jej schody. Zádveří a chodbu dělila velmi pravděpodobně velkoryse prosklená dřevěná příčka. Chodbu a schodišťovou halu oddělovala příčka podobná. Tomu nasvědčovalo i provedení původní terazzové dlažby.
Z takto vymezeného prostoru se vstupovalo do kuchyně se spíží na straně jedné a do pokoje s komorou na straně druhé. Pokoj a kuchyně se patrně využívaly nezávisle na provozu zbytku budovy. Je možné, že je obývala dcera majitelky, nejpravděpodobněji se svou babičkou, která v domě žila do roku 1906. Za dřevěnou příčkou se otevírala schodišťová hala po pravé straně, po levé byl nástup do většího pokoje a přímo proti příčce bylo okno. Menší dveře pokoj propojovaly se sousedním větším pokojem, dodatečně zřízené dveře pak se sousední kuchyní. Z kuchyně byla přístupná toaleta a schodiště. Schody do prvního patra nás přivedly k dřevěné příčce, za kterou byla otevřená chodba ve tvaru L. Po pravé straně byla opět dřevěnou příčkou vymezená přípravna, z níž se vstupovalo do komory. Za přípravnou byla toaleta. Po levé ruce za dřevěnou příčkou za schody byl soukromý pokoj majitelky, z něhož se vcházelo do ložnice a malými dvířky do koupelny umístěné v nároží nad vchodem. Přímo proti schodišti se nacházely vzájemně propojené prostory jídelny a salonu. V půdním prostoru byl v ose velkého okna západního průčelí jeden pokoj. Sklep se dělil na sklad, prostor pro uhlí, prádelnu a sklep na víno, pivo a jídlo.
Provoz v domě se výrazně proměnil poté, co dům roku 1909 koupila rodina Hellmanova, která jej později využívala jako dům nájemní a pro účely lékařského střediska. Patrně z této doby se dochovaly popisky v originálních plánech, ze kterých víme, že spodní pokoje byly změněny na ordinaci úředního lékaře a na laboratoř s čekárnou, kuchyně na místnost pro rentgen, přilehlá komora na temnou komoru a druhá kuchyně na fyzioterapeutickou místnost. V patře byla přípravna, přilehlá komora se změnila na technickou místnost s čistým, respektive nečistým provozem. Z jídelny se dále stala zubní ambulance, ze salonu ordinace, z předpokoje čekárna, z ložnice další ordinace a z koupelny čtyřkomorová lázeň aneb léčebna elektřinou ve vodním prostředí. Pokoj v podkroví byl doplněn o kuchyni, přepažen a stal se příbytkem domovníka.
Architektonický výraz vily se zakládal na romantizující asymetrické siluetě vysoké sedlové střechy a na dominantní převýšené vertikále rizalitu (či arkýře) vynášeného mohutnými konzolami. Takto rozvrženou hmotu členily v úrovni fasád relativně četné otvory různě velkých a různě orientovaných oken. Dokonalý přechod fasád a střechy téměř bez převisu je proveden páskem fabionové římsy. Na západní straně architekt tento přechod ještě zjemnil provedením ve dřevě a doplněním o dřevěný obklad oken v podstřeší. Propojení fasády a střechy posilují i plasticky rozvinuté dynamické kovové držáky podstřešního žlabu, které navíc kromě ústředního motivu skarabea skrývají ve spodním štítu iniciály původní majitelky MK. Žlaby menších stříšek nad nárožním rizalitem a nad vstupním portikem vynášejí jednodušší kovové konzolky zakončené stylizovaným motivem čtyřlistého květu.
V původním plánu žlab vynášely konzolky i na jižní straně. Architekt tak prokázal velký zájem na efektu výrazné vertikální gradace. Ústřední motiv průčelí se odehrává kolem okna jídelny v prvním patře, nad jehož nízkou paspartou je ve sgrafitu vyvedena vlna, nad níž vystupují dva věnce s pentlemi. Dochovaný výtvor se rozchází s původními výkresy. V levém věnci je stylizovaný propletenec písmen M a K, v pravém rok 1902, pod nímž je s datem 25/9 podepsán Novotný, téměř nepochybně právě architekt. Sgrafito kryje zvlněná markýza s motivem vinoucích se stonků s bobulemi. Spodní hranu markýzy dekoruje vlnitý motiv s nýty, podobný děrovaným kovovým parapetům oken. Pod ústředním oknem je v celé jeho šířce osazen dekorativní květinový truhlík s motivy bobulových trsů a listy připomínajícími listy monstery skvostné. Výkres vily zachytil u oken prvního patra také jednoduché nadpražní pasparty opatřené po stranách výrazným odstředivým motivem. K dekorativnímu aparátu stavby nepochybně patřily i zdobné truhlíky okapních žlabů s motivy slunečního kotouče, které rozeznáme na fotografii z konce 60. let a v popisu stavby z roku 1980. Nejasnost představuje provedení soklu, který byl v oblasti průčelí obložen čtvercovými dlaždicemi, a to vzhledem k dobovému trendu zřejmě glazovanými. Ambiciózní a dobově aktuální výraz podporuje i provedení kovaného plotu s typickým motivem stlačeného oblouku se stylizovaným plamenem (nebo obráceným srdcem), zasazeného navíc ve stylové masivní kamenné podezdívce. Nejistotou je opředen dodatečně, o několik měsíců později zhotovený, ale úředně neschválený a s jistotou v úplnosti nerealizovaný návrh pojednání východní stěny. Dle rukopisu a stylového výrazu jde také o Novotného návrh.
Z dochovaného můžeme usuzovat i na výtvarný program interiéru. Ten se stal předmětem zájmu pisatele při poslední rekonstrukci v letech 2015–2017, kterou vedli Dagmar a Miroslav Velehradští. Vstupní kovové prosklené dveře (mříž) jsou samy o sobě nadstandardním prvkem, nicméně z hlediska stylového výrazu příslušejí spíše k běžné historizující produkci. Užité kuželky mají stejný charakter jako kuželky na nízkém plotu a obecně odpovídají dobovému standardu. Zádveří člení v úrovni soklu průběžný vertikální vlys, který pokračuje i za dřevěnou stěnou v chodbě. Tento prvek nachází odezvu ve stejně rytmizovaném motivu střední kazety dveří, obložek a lišt dřevěné stěny, dále také ve vertikálním žlábkování okenních obložek a ostatně i v členění dveřního nadsvětlíku. Při vnímání chodby je třeba si přimyslet původní vymezenost prostoru, danou dnes absentující dřevěnou příčkou, za níž se při pohledu od vstupu rýsovalo osvětlující okno. Chodbu dnes rytmizuje jak zmíněný vlys, tak i dřevěné obložky lemované štukovým rostlinným motivem stonků s geometrizovanou listnatou korunou. Skla okna orientovaného na západ zdobí leptaný motiv kvetoucí popínavé květiny, dobře známý i z vídeňského pavilonu secese. Vlys přechází v rozích chodby v podobě stoupajících vyžlabených pásků až do úrovně překladu dveří. Strop člení obdobné pásky kladené kolmo k chodbě a přecházející na stěnu. Obložky dveří a zejména dřevěnou výplň v nadpraží pojal architekt organicky. V původní barevnosti truhlářských výrobků patrně dominovala olivová zeleň. Na některých dveřích byly při jejich poslední opravě nalezeny zlatavé vinoucí se linky zakončené modrým květem máku.
Stěny měly jemnou světlou sádrovou omítku. Podlahu kryla dvoubarevná šedá terazzová dlažba s obíhajícím páskem pravoúhlého meandru. Za dřevěnou stěnou pod schodištěm se orientace stropních pásků otáčela o devadesát stupňů a rytmicky ubíhala směrem ke schodišti. Patu schodiště architekt zdůraznil válcovým motivem, od něhož se stupně jakoby organicky odvíjejí. Možná jde o výtvarný pozůstatek nerealizovaného návrhu točitého schodiště. U válce začíná také kované zábradlí tvořené propletenými obrazci květin. Obrazce se v úrovni 1. patra abstrahují a mění v ornamentální rytmicky se vlnící linii.
Dominantním motivem schodišťové haly je nástěnná malba, která zobrazuje arkádu ze stylizovaných stromů. Sokl tvoří ornamentální systém kořenů, dřík pak svazek souběžných stonků a korunu stylizovaný kruh, z něhož na všechny strany odrůstají vlnivé úponky s bobulemi. Plochu mezi jednotlivými kmeny zaplňuje trochu nelogicky a v protikladu k otevřenosti ústředního výjevu kazetová výplň. Malované jsou i podesty a schodnice zespodu, na kterých se v polích vinou bohaté linie a květy modrého máku. Výtvarně architekt schodišťovou halu pojednal jako vertikálně gradující zahradu. Tento dojem se stupňuje v nejvyšším podlaží, kde výška prostoru od podesty ke stropu dosahuje téměř pěti metrů. Vybavení jednotlivých pokojů se bohužel nedochovalo. Některé pokoje byly opatřeny tapetami, jiné zřejmě jednodušší výmalbou. Na stropech se dochovaly otisky štukových zrcadel.
S trochou nadsázky můžeme konstatovat, že výraz interiéru se zakládal na kontrastu architektonického rámce a florálního organického fluida, které jím prostupuje na stěnách, v oknech nebo na dlažbě, anebo se zhmotňuje v prostoru v podobě luceren, zábradlí či nábytku. Vilu dotvářela poměrně velká zahrada, v jejímž jihovýchodním cípu stával šestiboký altán.
V roce 2014 byla vila prázdná a roky bez údržby. V minulosti několikrát prošla úpravami; ve sklepě byla kuchyně, v přízemí jídelna a v patrech se nacházely učebny. V podkrovním bytečku bydlíval dříve školník. Krčkem byla spojena se sousední školou.
Zatímco fasáda opadávala a plechy prýskaly, interiérové prvky chránily silné vrstvy nátěrů v barvě slonovinové kosti připomínající hygienické standardy posledního uživatele. Na dvoře stály vzrostlé stromy. Vzdor špatné údržbě dům představoval výjimečnou secesní architekturu dochovanou ve stavu, který je sice dlouhotrvajícím nezájmem poškozený a zastřený, ale přesto do značné míry původní a hodnotný. Ve stavbě se dochovaly téměř všechny zděné a tesařské konstrukce, dřevěné stavební výplně včetně obložek a vnitřních okenic, kovářské, zámečnické a truhlářské doplňky, do jisté míry i podlahy, částečně štuková výzdoba v chodbě a obklad na jedné z toalet. V řadě místností i v exteriéru se zachovaly původní omítkové vrstvy včetně nátěrů. V prvním patře, v původním salonu, se pod tapetami dochovala novinová podkladní vrstva, na níž bylo možné číst datum „Freitag 10. Jäner 1902“ (pátek 10. ledna 1902). V průběhu stavebních prací se ukázalo, že pod vrstvami přemaleb se na schodišti dochovala stopa původní velkorysé výmalby, kterou se podařilo zrestaurovat a doplnit. Objevila se původní barevnost oken a dekorativní malby na interiérových dveřích. Při rozkrytí spoje dvou střešních trámů nás potěšil nápis „Zimmerlt. Franz Ganswohl, Iglau am 1. Juli 1902“ (tesař(i), F. G., Jihlava dne 1. července 1902) a nález původní břidlicové šablony na půdě, která byla vodítkem pro obnovu původní krytiny.
Od poloviny roku 2015 do začátku roku 2017 dům prošel celkovou obnovou. Její autoři ji koncipovali jako komplexní modernizaci a adaptaci pro účely kancelářského a v podkroví obytného využití. Stála za tím snaha prezentovat stavbu jako krásnou a zároveň v současném slova smyslu funkční. Objektu se podařilo do značné míry navrátit jeho původní vzhled založený na prezentaci kvalitního uměleckořemeslného detailu v rámci výtvarně provázaného a ambiciózního celku.
JN