Župní legionářský dům

   

Jihlava (německy Iglau) byla od svého založení městem většinově německým. Později se stala centrem německého jazykového ostrova (Iglauer Sprachinsel), který zahrnoval mnoho dalších německy mluvících obcí v okolí města. Vznik samostatné Československé republiky přinesl do města postupné prosazování pravomocí českého obyvatelstva. Zlepšila se situace ve školství, vznikaly české instituce a úřady. Zároveň se nová republika musela po první světové válce vypořádat s ekonomickými a hospodářskými těžkostmi, což pocítily zvláště rodiny navrátivších se legionářů. Sociální a hospodářské požadavky se jim jednodušeji prosazovaly a řešily skrze spojení do spolků. Objevily se snahy o budoucí směřování na levici i pravici, ty nakonec vyústily v roce 1920 v založení Československé obce legionářské, jež se těšila velkému společenskému uznání. V témže roce se vrátili do Jihlavy legionáři z 31. pěšího pluku Arco (vznikl v Itálii) a začali pro svá jednání, přednášky či kulturní akce využívat restauraci U Urbanů v Komenského ulici. Místnost, kterou dostali k dispozici, však přestala brzy kapacitně dostačovat, proto bylo roku 1923 rozhodnuto o výstavbě mnohoúčelového spolkového domu na Špitálském předměstí v blízkosti vlakového městského nádraží.

Výstavbu župního legionářského domu označil prezident Masaryk za „prospěšný počin“ a daroval legionářské obci finanční příspěvek v hodnotě 50 000 Kč. Celkový rozpočet byl stanoven na 2,6 milionu Kč. Stát poskytl 90 procent potřebné částky, zbývající finance uhradila legionářská obec ze svého fondu. Stavitelem se stalo Obecně prospěšné stavební družstvo pro Rantířov a okolí, s. r. o. a společně s nově vzniklým Družstvem župního legionářského domu pro Jihlavu a okolí, s. r. o. provádělo i stavební dozor. Pod projekt se podepsal jihlavský architekt Jaroslav Dufka.

Již v prosinci 1924 skončila první etapa stavby a Legiodům byl slavnostně předán do užívání. Zároveň stále probíhaly práce na dokončování kanceláří a ubytovacích prostor pro cizince a vznikaly plány pro rozšíření komplexu o kulturní sál, lednici a sýpku, konírnu pro osm párů koní, byt pro kočího, čekárnu se šatnami, vlastní čerpací stanici pro automobily, kuželkárnu, později dokonce i kapli, což dokazuje dodnes zachovaný reliéf kalicha na fasádě. Vše, co bylo potřebné k životu, měl nájemník nalézt v areálu. V červnu 1926 byla stavba úplně dokončena a předána k užívání. Dostavby pak pokračovaly kinosálem a úpravami projekčního sálu podle plánů jihlavských stavitelů Josefa Křeliny a Karla Rejchrta.

Župní legionářský dům představuje rondokubistický komplex palácového typu. Objemný vzhled zjemňují ploché a zaoblené pilastry na fasádě, doplněné kulatými a půlkulatými ozdobnými detaily. Do objektu se vjíždělo širokými vraty lemovanými čtyřmi mohutnými sloupy, které se skládají ze zaoblených prvků. Hlavní nároží má půdorys půlkruhu. Přízemí po obou stranách vstupu poskytovalo prostor pro menší provozovny; mlékárnu a potraviny. Prodejnu potravin propojilo schodiště s prvním poschodím, kde se nacházela kavárna. Nad pásem šikmě prolamovaných oken kavárny se nacházela terasa a nad ní další dvě patra zakončená atikou s výrazným půlobloukovým dekorem. V přízemí levé části komplexu byla umístěna restaurace s předzahrádkou. Prostory nad ní sloužily dle vyprávění pamětníků jako sirotčinec.

Západním průčelím se vstupovalo do kina Adria. Charakterizovaly je dva mohutné sloupy nesoucí betonovou pergolu, jíž dominoval půlobloukový štít s reliéfem. Kino dostalo v prosinci 1929 kvalitní projekční a zvukovou techniku, licenci na promítání vlastnila Československá obec legionářská. Sál měl kapacitu 460 diváků v přízemí a 172 na galerii, objekt měl ventilaci a vyhřívalo ho ústřední topení.

K východní straně komplexu byla přistavěna budova fotoateliéru firmy Jakub Višněpolský. Fasádu dvoupatrové budovy opticky rozdělovaly čtyři pilastry s půlobloukovým dekorem pod střešní římsou. Levé části dominovaly dvě velké prosklené plochy, vstupovalo se do něj z ulice od městského nádraží. V 50. a 60. letech 20. století se zde dle pamětníků převinovaly filmy.

Benzínová pumpa ve dvoře byla v provozu do 70. let 20. století. Poté sloužila jako zimní skladiště pro zahradní nábytek, dnes jsou tu garáže. Trojramenné schodiště umožňovalo zadní vstup do prostor restaurace. Ve dvoře se také nacházela kotelna, která sloužila k vyhřívání kina. Podle dochovaných plánů měl být dokončený objekt po obvodu uzavřen, ale ke všem plánovaným dostavbám se nepřistoupilo.

V období druhé světové války nesl dům název Horakenhaus, kino Adria prošlo v roce 1944 stavebními úpravami. V průběhu času se pak měnily jeho názvy na Praha, Oko nebo Vysočina. V letech 1966–1967 byl podle plánů Ing. Milana Kuglera a Josefa Škacha kinosál přestavěn, plátno otočeno o 180°, akusticky upraveno hlediště a zmodernizováno technické vybavení. Provozu se ujalo oddělení Ústřední půjčovny filmů Praha a pod názvem Vysočina 70 se začaly promítat 70mm filmy s plastickým obrazem a nejmodernějším zvukem. Po listopadové revoluci kino dostalo technologii Dolby Stereo, v roce 1996 však zaniklo a sál se adaptoval na prodejnu nábytku. Restaurace s předzahrádkou slouží dodnes, z kavárny a fotoateliéru vznikly byty. Traduje se, že jako upomínku na krev, prolitou za první světové války, nesla původní fasáda odstíny červené barvy, což je ještě dnes patrné na některých detailech.

Legiodům patří k nejvýraznějším rondokubistickým stavbám na Jihlavsku. Zároveň se stal unikátním dokladem kolektivního bydlení s občanským vybavením v rámci jednoho bytového domu a vzpomínkou na úspěšnou snahu legionářských rodin o příjemné a pohodlné bydlení v rámci komunity.

MP

Literatura a ostatní zdroje 
Audioprůvodce

Další objekty na stezce