Potřeba nových bytů v Jihlavě po druhé světové válce nebyla tak veliká jako v jiných částech republiky, a to zejména vzhledem k uvolněným kapacitám po masivním odsunu jihlavských Němců. S budováním nového Sídliště I se proto začalo teprve ve druhém pětiletém plánu, tedy od roku 1954. I zde však nadále vládl politický diktát stavět podle typů a přísně stanovených norem. Areál nového sídliště vznikal na ploše zrušeného vojenského cvičiště na severozápadním okraji města v návaznosti na novostavbu Domu zdraví a staveniště budovy Okresního národního výboru (dnes sídlo Policie ČR). Počáteční plánovou dokumentaci, kterou podepsal odpovědný projektant Zikan, zpracovala pobočka jihlavského Stavoprojektu, vzniklého v roce 1949. Pod návrhy dalších staveb v souboru nalezneme od roku 1956 podpisy architektů Jana Řídkého a Jiřího Schuberta. Typové podklady dodaly Pozemní stavby Havlíčkův Brod. Sídliště I bylo dokončeno do roku 1960, vzniklo zde celkem 717 nových bytů. Jednoduchá čitelnost hmot i skromná výzdoba průčelí v lidovém charakteru ještě vyjadřuje program socialistického realismu, do jehož období soubor časově zapadá. Shoduje se ovšem co do výrazu s jeho jednodušší, méně zdobnou variantou, která převládla po roce 1954, kdy sovětský státník Nikita Sergejevič Chruščov ostře zkritizoval zbytečné plýtvání ve stavebnictví.
V první fázi probíhala výstavba souboru typizovaných bytových domů kolem ulice Vrchlického až po Zborovskou. Postupně práce pokračovaly dál na severozápad, kde je završila skupina budov sociální vybavenosti v ulicích Evžena Rošického a Erbenově. V první části se stále ještě uplatňoval klasický způsob zdění, v další etapě se uplatnily z výroby předchystané „blokopanely“ z dutých cihel. Pravidelná dispozice bytů odpovídá zvolenému typu T13 o třech, nejvýše čtyřech nadzemních podlažích. Byty měly dva nebo tři pokoje s kuchyní a malou koupelnou. Polozapuštěný suterén sloužil pro sklepy, kotelny a protiatomové kryty. Rozmístění domů charakterizuje bloková zastavovací osnova s polouzavřenými vnitrobloky, s nově vzniklou sítí ulic, s pásy zeleně a s chodníky. Na kamenný sokl nasedala fasáda s okny a charakteristickou břízolitovou omítkou, kterou zakončovala nízká valbová střecha. V první fázi výstavby se na domech ještě uplatnily okenní šambrány s obloučkovým vlysem nebo sgrafitem čerpajícím z lidových ornamentů, kamenné portiky a mělké rizality s markýzou nad vchodem, balkony měly kovová zábradlí. Mnohé z dekorativních prvků a většina břízolitu však dnes zmizely pod zateplením.
Již od meziválečných počátků v sobě teoretický koncept hromadné bytové výstavby nesl také požadavek základní veřejné vybavenosti, tedy zajištění škol, obchodů a zdravotního zabezpečení. V rámci výstavby prvního jihlavského sídliště fungoval Dům zdraví jakožto ambulantní středisko. Mezi lety 1956 až 1958 doplnila soubor základní škola v ulici Evžena Rošického podle projektu Jana Řídkého, čítající 23 tříd. Opět ji charakterizuje typizovaná kvádrová hmota třípodlažní budovy symetricky dělené přísným rastrem oken, portikovým vstupem a atikou na hlavní římse. Brzy následovala přístavba samostatné sousedící budovy s tělocvičnou, jídelnou, družinou a dílnami a v Erbenově ulici mateřská škola ve stejném typovém pojetí celého souboru.
Ve svém strohém až fádním architektonickém výrazu Sídliště I příliš nezaujme. Přesto se stalo podstatným a pro Jihlavu největším a nejucelenějším příkladem výstavby ve stylu socialistického realismu 50. let. Jihlavský soubor odpovídá dobové celonárodní rané formě programově zaváděné prefabrikace stavebnictví, která měla celý proces zlevnit a zrychlit. V porovnání s pozdějšími panelovými sídlišti se zde nadále udrželo menší „lidské“ měřítko domů, dobrá návaznost na okolní městskou blokovou i bodovou zástavbu a velkorysý rozvrh zeleně.
JL
