Cesar (uváděn též jako Caesar či César) Grimmich se narodil 28. 1. 1913 v Rožnově pod Radhoštěm Jaroslavu Grimmichovi (narozen 27. 7. 1884, Třebíč) a Miloslavě, rozené Pospíšilové (narozena 10. 6. 1891, Vídeň, zemřela 16. 10. 1957, Praha). Rodina byla levicově orientována; podle vlastního životopisu Cesara Grimmicha z roku 1966 byl otec, učitel, později státní profesor, zakládajícím členem Komunistické strany Československa (dále KSČ) v brněnském kraji a za účast na prosincové stávce v roce 1920 byl perzekvován. Matka, vzděláním učitelka, která působila jako úřednice, překladatelka a především redaktorka levicového tisku, se roku 1918 stala členkou Československé sociálně demokratické strany dělnické, v roce 1921 patřila stejně jako její manžel k zakládajícím členům KSČ. Po vyloučení v roce 1925 vstoupila do Československé sociální demokracie, po jejím sloučení s KSČ v červnu 1948 se stala znovu členkou této strany.
Po rozluce manželství rodičů v roce 1923 žil Cesar Grimmich s matkou v Praze. Jako dítě byl členem Federace dělnických tělocvičných jednot (FDTJ). Po vyloučení matky z KSČ vstoupil do sociálně demokratické Dělnické tělovýchovné jednoty (DTJ). V roce 1930 se stal členem sociálně demokratické mládeže, odkud pro nesouhlas s politikou Československé sociální demokracie vystoupil a stal se členem architektonické sekce Levé fronty, organizace levicově a antifašisticky orientovaných intelektuálů. V roce 1933 jako student Fakulty architektury Českého vysokého učení technického reagoval spolu s dalšími čtyřmi spolužáky – Miroslavem Kouřilem, Jiřím Novotným, Karlem Poličanským a Josefem Rabanem – na výzvu Emila Františka Buriana, publikovanou v Letáku D 34, ke spolupráci studentů s jeho divadlem D. Skupina nazvaná D. a. s. (Divadelní architektonické studio) vytvořila na začátku roku 1934 scénu k oceňované inscenaci Molièrova Lakomce, poté Grimmich a Poličanský kvůli náročnosti této spolupráce z divadla odešli.
Po nástupu Hitlera k moci v Německu v roce 1933 se Cesar Grimmich začal politicky angažovat. Podle svých slov spoluorganizoval vítězství komunistické kandidátky ve fakultním spolku a účastnil se všech demonstrací a manifestací v Praze pořádaných KSČ. Po ukončení studia a absolvování vojenské služby pracoval jako architekt v ateliéru Bohuslava Fuchse v Brně, kde se podílel na projektech hotelů a veřejných budov. Jeho samostatnou realizací z té doby je vila manželů Pospíšilových v Praze na Smíchově. Na začátku 40. let se zúčastnil soutěže na nejmenší elektrizovaný byt, kterou vyhlásily Elektrické podniky hlavního města Prahy, a získal v ní jednu ze dvou udělených druhých cen. Po okupaci se zapojil do ilegální práce. V roce 1941, když probíhalo zatýkání mezi brněnskou komunistickou inteligencí, odešel do Jihlavy, kde nastoupil u arizované dřevozpracující firmy Josef Offenböck v Bedřichově, která se specializovala na výrobu dřevostaveb, za války velmi žádaných. Zde navázal styk s dělníky a zapojil se do ilegálního hnutí, jehož výsledkem se stalo převzetí závodu 5. května 1945.Po osvobození se aktivně účastnil politického a veřejného života v Jihlavě. Podílel se na obnově KSČ, byl členem byra okresního výboru KSČ, místopředsedou Revolučního okresního národního výboru v Jihlavě a v červnu 1945 ho strana dosadila do funkce předsedy Místního národního výboru (MNV) v Jihlavě, v níž nahradil rovněž komunistu Františka Honse. Usiloval o vytvoření takzvané Velké Jihlavy připojením okolních obcí včetně Bedřichova a o vznik Jihlavského kraje. Po parlamentních volbách, které se uskutečnily 26. 5. 1946 a na základě jejich výsledků došlo k obnově MNV, odmítl post místopředsedy, protože se chtěl věnovat svému povolání architekta, politicky se však angažoval i nadále – byl členem krajského výboru KSČ, působil v krajské poradně a studovně KSČ a byl učitelem na Krajské politické škole Bohumíra Šmerala v Jihlavě, kterou též absolvoval. Ve funkci předsedy MNV ho od 1. 7. 1946 nahradil Ludvík Čutka.
Po příchodu do Jihlavy bydlel v podnájmu v dnes již neexistujícím domě na dnešním Masarykově náměstí 75. Za války, 12. 2. 1944, uzavřel u Okresního úřadu v Jihlavě civilní sňatek s Bohumilou Novákovou (narozena 12. 4. 1923, Praha), soukromou úřednicí a později inženýrkou architektkou. Po svatbě bydleli Grimmichovi v domě manželčiny matky Marie Novákové v ulici Příkopy (dnes Fibichova) 55. V druhé polovině 40. a na začátku 50. let studovala Bohumila Grimmichová na fakultě architektury ČVUT v Praze. Bydlela nejprve u své tchyně ve Schnirchově ulici 4, později, do roku 1951, v Jankovcově ulici 21.
Patrně v roce 1946 si Cesar Grimmich zřídil na adrese matčina a v té době i manželčina pražského bydliště kancelář civilního inženýra pro architekturu a civilní stavby, kterou začátkem roku 1947 přeložil do Jihlavy, Fibichova 55. Ke dni 1. 1. 1949 byla jeho kancelář znárodněna. Od 1. 3. 1947 se spolu se staviteli Bedřichem Geržou a Františkem Horákem stal společníkem firmy Stavební společnost, původně zamýšlené jako společnost s ručením omezeným. Vyřízení podané žádosti o její zápis do obchodního rejstříku Krajského soudu v Jihlavě zabránily únorové události roku 1948, společníci ji po celou dobu činnosti provozovali jako konsorcium. Úřady jí nestačily vydat ani stavitelskou koncesi, pracovala proto na základě živnostenského listu společníka Františka Horáka. Také tato firma byla v roce 1948 znárodněna a k 1. 1. 1949 se začlenila do národního podniku Československé stavební závody.
Dne 2. září 1948 vznikl celostátní projektový ústav Stavoprojekt, do kterého se soustředily všechny znárodněné architektonické ateliéry a kanceláře, tedy i kancelář Grimmichova. Podnik tvořil součást výše zmíněných Československých stavebních závodů. Cesar Grimmich se stal v roce 1949 vedoucím krajského architektonického ateliéru Stavoprojektu v Jihlavě, který sídlil v bývalé Seidnerově vile na tehdejší Rooseveltově třídě (dnes třída Legionářů) 24. V roce 1951 byl z této funkce odvolán a v roce 1954 musel podle svých slov z Jihlavy odejít. Odstěhoval se do Prahy, kde po působení v různých projektových ústavech zakotvil v pražském středisku Státního projektového ústavu obchodu Brno. Manželka Bohumila pracovala ve Státním ústavu pro projektování spojových staveb a zařízení Spojprojekt, kde navrhovala inženýrské sítě. V Praze se manželům Grimmichovým narodily dvě děti. Podle sdělení syna pracoval Cesar Grimmich po odchodu ze Státního projektového ústavu obchodu ještě v Architektonické službě Českého fondu výtvarných umění ve Voršilské ulici v Praze a po roce 1989 si obnovil autorizaci a věnoval se drobnějším zakázkám. Zemřel 3. 3. 1996 v Praze.
Poválečnou tvorbu architekta Grimmicha bezesporu ovlivnilo jeho působení v ateliéru Bohuslava Fuchse, „nejlepšího našeho architekta“, jak ho sám hodnotil, ve druhé polovině 30. a na začátku 40. let. V Jihlavě po něm zůstalo několik kvalitních realizací z druhé poloviny 40. let, z nichž si zaslouží zmínku především čtyři bytové domy a vila jeho společníka Bedřicha Gerži. Dochované plány této vily jsou opatřeny jen razítkem Stavební společnosti Jihlava, lze z nich však vyčíst Grimmichův rukopis. Zdařilé byly i jeho adaptace Löwovy textilní továrny v Heleníně na učňovský pletařský závod a bývalé tiskárny Jindřicha Pokorného na dětský pavilon jihlavské nemocnice, obě však později prošly velkými rekonstrukcemi. K méně zdařilým realizacím, které se však rovněž nesly v duchu jeho architektonických názorů ovlivněných funkcionalismem, patřila nová fasáda Besedního domu na dnešním náměstí Svobody a úprava fasády bývalého hotelu Zlatý lev na jihlavském náměstí, jehož přízemí a plochy mezi okny v prvním a druhém patře získaly červený keramický obklad. Podle původního Grimmichova návrhu mělo být přízemí obloženo žulovými deskami a mělo v něm být prolomeno velké výkladcové okno, plochy mezi okny měly dostat kabřincový obklad cihlové barvy. Vedle velkoryse pojatého návrhu výstavby Jihlavy jako krajského města z roku 1949 přišel Grimmich začátkem roku 1948 s přinejmenším kontroverzní představou úpravy jihlavského náměstí, která počítala se zbouráním historického Kreclu a s výstavbou budovy okresního národního výboru ve tvaru písmene H umístěné v ose západ–východ, která by jeho plochu rozdělila na dvě části. Zmiňme také Grimmichovu účast v soutěži na odborné školy v Jihlavě v roce 1947, kterou obeslali svými návrhy ještě architekti Vojtěch Kerhart a A. Přikryl, oba působící v Praze.
Cesar Grimmich se k estetice meziválečné architektury hlásil i v 50. letech. Podle Rostislava Šváchy není žádná z jeho staveb z této doby poplatná socialistickému realismu. Svou otevřenost vlivům soudobé západní architektury potvrdil i v anketě „Jaké poučení z vývoje západní architektury vyplývá pro naši práci?“, kterou uspořádala redakce časopisu Architektura ČSR v roce 1957.
Zatím bohužel známe pouze málo staveb, které Cesar Grimmich projektoval po svém odchodu do Prahy. Petr Koudelka, autor textu o vile manželů Pospíšilových, uvádí, že seznam jeho prací je velmi obsáhlý, konkrétně však vyjmenovává pouze obchodní domy ve Vodňanech, v Třebíči a Třeboni a podíl na realizaci motelu Konopiště. Architektův syn doplnil tento výčet ještě o obchodní dům v Kadani. Bylo by velmi záslužné zmapovat život a dílo této bezesporu zajímavé osobnosti podrobněji.
PD
