Studoval od roku 1869 stavební inženýrství na vídeňské technice a setrval zde jako soukromý docent pro teorii mostního a železničního stavitelství až do roku 1886, kdy mu profesuru nabídla technika brněnská. V roce 1902 přijal pozvání pražské Německé vysoké školy technické, kde působil až do roku 1930. Ještě ve Vídni se začal zabývat výpočty statických deformací velkých zavěšených mostů, umožňujícími je navrhovat hospodárněji, které roku 1888 publikoval. Jeho spolužák Gustav Lindenthal mu následně zadal přepočítat projekt Williamsburgského mostu v New Yorku, tehdy největšího zavěšeného mostu světa. V roce 1888 se na Melana obrátil také inženýr Victor Brausewetter, který právě spolu s výrobcem cementu Adolfem Pittelem založil stavební společnost Pittel & Brausewetter a následně inicioval vznik spolku, provádějícího srovnávací zátěžové testy různých klenebních konstrukcí: od zděných přes dusané z prostého betonu až po železobetonové. Ty již od roku 1886 v Rakousku stavěla firma Gustava Adolfa Waysse na základě Monierova patentu, tedy obousměrně vyztužené ocelovým pletivem. Josef Melan, který zkoušky studoval, se ovšem dal slyšet, že „těm drátkům nevěří“, a roku 1892 předložil vlastní konstrukční systém, založený na tuhé podélné výztuži kleneb: u menších ohnutých I-profilů, u větších příhradových nosníků. Díky své větší únosnosti se záhy uplatnily jako stropy skladišťních a továrních budov, ale také coby zastřešení velkých sálů a průmyslových hal. Podstatnou výhodou však byla možnost zavěsit na armaturu bednění a betonovat bez použití skruží mostní oblouky. Firma Pittel & Brausewetter si to vyzkoušela v letech 1893–1895 jen na menších, do dneška nedochovaných stavbách, odvážněji si počínal Melanův žák Fritz Emperger: v roce 1893 založil v New Yorku „Melan Arch Construction Company“, která během následujícího roku projektuje a staví dva mosty této konstrukce v Rock Rapids (IA) a v Cincinnati (OH) a do konce století dalších sedmadvacet. Největší, postavený v letech 1896–1897 přes řeku Kansas v Topeka (KS), měl pět třicetimetrových oblouků. Evropskou technickou veřejnost o výhodách této konstrukce přesvědčil až most, který Josef Melan vyprojektoval v roce 1896, uskutečněn však byl pod osobním vedením Victora Brausewettera až roku 1898. Překonal rameno stejnojmenné řeky v hornorakouském městě Štýru trojkloubovým obloukem na rozpon 42,4 metru a o mimořádně nízkém vzepjetí 1:16. Z téhož roku pochází také patrně nejstarší železobetonový most v českých zemích, navržený Josefem Melanem ve tvaru původního středověkého mostu přes příkop hradu Veveří. Během roku 1901 byl dokončen Melanův „elegantní městský most“ v Lublani, jehož fasády tvořil předsádkový beton kombinovaný s bronzovým obložením podle návrhu dalmatského architekta Jurije Zaninoviće. Současně zvítězil Melan ve veřejné soutěži na projekt silničního mostu nad údolím mezi čtvrtěmi Chauderon a Montbenon v Lausanne a ještě v roce 1912 navrhl železobetonový most u Le Sépey na jihu Švýcarska. Výsledkem Melanova pedagogického působení v Praze byl také nebývalý rozvoj místní pobočky firmy Pittel & Brausewetter, jejíž projekční kancelář se postupně zaplnila jeho žáky. V letech 1908–1912 to byl především Konrad Kluge (1878–1945), který – „zpravidla po dohodě s vynálezcem“ – projektoval typické melanovské mosty s tuhými oblouky, armovanými I-profily: v Debrném, v Jihlavě, u (dnes zaniklé) obce Přísečnice, u České Třebové nebo v Oloví. Josef Melan se však inženýrské praxe nevzdal, a to ani v pozdním věku: ještě v červenci 1928 vyprojektoval na základě návrhu vedoucího městského stavebního úřadu Ernsta Kroba ocelový obloukový most v Ústí nad Labem, uskutečněný v letech 1934–1936.
LB
