Michael Angelo Picchioni se narodil v severoitalské vesnici roku 1817 do rodiny vojenského inženýra Luigiho Picchioniho a Johanny rozené Huszar. Ve 20. letech musela rodina emigrovat do Švýcarska, patrně kvůli otcovým protirakouským aktivitám. V Basileji roku 1834 mladý Picchioni absolvoval gymnázium a poté odešel do Vídně na ženijní akademii, aby se po vzoru svého otce vyučil vojenským inženýrem.
Ihned po studiu působil u ženijního vojska, které zajišťovalo stavby potřebné pro činnost vojenských jednotek. Mimo to později vyučoval aritmetiku, algebru a situační kreslení na inženýrské akademii ve Vídni. V armádě si Picchioni vysloužil velmi rychlý kariérní postup, roku 1850 se stal ve Vídni hejtmanem a poté se na stejnou pozici přesunul do moravské Louky u Znojma. Zde současně začal spravovat velkostatek nedospělým potomkům vdovy Kathariny po zesnulém rytíři Liebenbergovi von Zsittin, se kterou se oženil roku 1851. Vojenskou kariéru brzy nato ukončil v Salcburku, kde roku 1856 dosáhl hodnosti majora – rok poté odešel do výslužby, aby se mohl věnovat pracím na svém nově zakoupeném panství Český Rudolec.
Počátkem 50. let lze zaznamenat Picchioniho četnější stavební činnost, která zahrnuje jak stavby určené armádním účelům, tak stavby ryze civilní, a dokonce jednu sakrální. Jde především o rozsáhlé přestavby nebo přístavby, pro něž Picchioni zvolil pro svou dobu aktuální historizující sloh, čerpající převážně z románské a gotické architektury.
Patrně první realizací je dnes již zčásti neexistující přístavba areálu stájí a jízdárny Vojenského jezdeckého institutu ve Vídni (1850). Výraznější zásah po sobě Picchioni zanechal přímo v komplexu bývalého kláštera v Louce u Znojma, který jeho žena Katharina s přilehlým parkem a starým zámkem ještě před svatbou prodala eráru. Do prostor bývalého kláštera se pak přesunula Vojenská ženijní akademie z Vídně, na níž Picchioni vyučoval. Stržena byla část starého objektu, místo kterého pak Picchioni navrhl čtyřkřídlý uzavřený důstojnický pavilon s novogotickými prvky (1853).
Těžiště Picchioniho architektonické praxe pak jednoznačně můžeme spatřovat v Českém Rudolci. Zde roku 1860 zasáhl rozsáhlý požár vodní tvrz, kterou Picchioni následně navrhl přestavět na své sídlo – zámek v romantickém stylu tudorovské novogotiky. Nedaleko Českého Rudolce v obci Mutná bychom pak nalezli poslední z jeho velkých přestaveb, kterou je obnova poutního kostela Panny Marie Bolestné zvaného Montserrat (1865). V tomto projektu se Picchioni naopak přiklonil k užití novorománského tvarosloví. Dále například navrhoval vilu pro kapitána Karla Raynocha a jeho manželku Leopoldinu v Jihlavě (1880). Je však pravděpodobné, že Picchioniho stavebních realizací je o mnoho více. Zatím jsme je však důsledně nezmapovali nebo nenalezli doklady pro jeho autorství.
V letech mimo vojenskou službu byl Picchioni velmi aktivní v oblasti politiky, hospodářství a kultury. Za zásluhy nejprve roku 1874 obdržel řád železné koruny třetí třídy a o rok později byl císařem Františkem Josefem I. povýšen do rytířského stavu. Zemřel roku 1891 v Lublani, pohřben je v Českém Rudolci.
LVo
